Kdosi se mě snažil pobavit fórkem o ceně za nejlepšího Bártu roku. Zkazil jsem mu radost. Co naplat, neumím se přetvařovat, tenhle vtip už stárne a navíc to tomu pomačkanému hipíkovi přeju. Protože jednak to má pod kontrolou, jednak na sobě pořád maká a jednak - no komu to chcete dát? Ruppert je v pořádku, jen je víc technik než prožitkář, Michal je přímo sterilní, Střihavku nevidět neslyšet a z Koláře teče až moc cukru. Bárta? Když se do toho opře, začínám dělat ga-ga. Rozparádí i rozněžní, jeho vokál zná víc poloh než "Kámasútra". Kdo nevěří a je líný běhat, nechť si pořídí "Retropicture".

První polovina devadesátých let, skupina Alice. Tehdy by se vám vysmáli, tvrdit někomu, že ten rádobyrebel bude jednou sofistikovaně opájet do jazzu balenými pochoutkami. Zavřeli by vás do magořince, cpali do vás prášky na hlavu a čekali, až vás to přejde. Strávili byste tam pěkných pár let, na podzim roku 2000 by vás pustili, možná se i omluvili. Pět let nato byste jim přehráli "Retropicture" a oni by vrátili diplomy. "Moje vina" a "Ráno" jsou ještě krásnější než v dobách Alice, taktéž suvenýry z éry Sexy Dancers "Some People", "Introduction To Happiness" a "Foot In Another Land" mají něco do sebe. Všechny překopané od podlahy do verzí a la jazz. "On My Head", zprasená nesoudným zacházením rádiových dramaturgů? Zcela jiná, masitá, o něco dospělejší než ta snowboarďácká. Vývinu nakonec doznal i samotný repertoár Illustratosphere, na deskách křehký a zranitelný, zde suverénní a zničující. Škoda jen že na pódium nepozvali Otu Klempíře, v "Táborech šestek" je přece jen nenahraditelný.

Točilo se v Paláci Akropolis osmého a devátého dubna. Když se něco zvrtne, aby bylo kudy kam. Bohužel někdo dostal nešťastný nápad splácnout to obé do kupy a ostatní s ním souhlasili. Nemohli se zachovat nevkusněji, když začali řezat bez jakéhokoli výměru a rozporcovali tak jinak bezchybný koncert na kusé části jeté do ztracena. Písně nepřecházejí jedna v druhou, jsou z nich samostatné obrazy. Fade-out, fade-in, oh shit. Někomu to možná nevadí, mně osobně zde však chybí syrovost. Nekochám se fotografií zachycující kouzlo okamžiku. Mám před sebou fotomontáž dvou obrazů, na níž je sice vše v sytých barvách, nikoho nehalí stín a ničí oči nerudnou tíhou blesku, ovšem nemám z ní takovou radost jako z fotky, na níž sice někdo šilhá, ale je fér. Kdyby to aspoň vyretušovali, abych nic nepoznal. No ne?

Přesto se na tu fotku dívám rád. Vzpomínky, které vyvolává, jsou na celý život, pohled, jenž mi nabízí, je výjimečný. Stejně jako jsou výjimeční ti, jež zachytila: kapela plná lidí na správném místě (ta sóla!) v čele s chlapíkem nejzajímavějším (ty výšky!). Pokud pochybujete, jestli se na Bártovu Illustratosphere vydat, ona vás přesvědčí. Stačí letmý pohled a jste její.