"Vlna za vlnou" a za tisíce let na středomořském slunci vyprahlý řecký amfiteátr na obalu ze suchého pískového papíru. Vlní se zatím nanejvýš horký, prachu plný vzduch nad olámanými kameny. Zato v historii AG Fleku, folk-rockové legendy, kterou Ivo Viktorin před bezmála třiceti lety s Karlem Markytánem a Blankou Táborskou zakládal, se pár revolučních vln najde. Tato skupina povila Buty, vyrostl v ní Vlasta Redl, jehož se stala doprovodnou kapelou, a z přelomu milénia po ní zbyl krásný, trochu nedoceněný a trochu zapomenutý artefakt - jak plouživé taneční kroky uvolněné album "Waltz", určitě ne němý svědek pokusu o vzkříšení původní sestavy. Sám Viktorin po odchodu z kapely zřídil v nejvyšším patře zlínského divadla nyní už proslulé nahrávací studio "V", které se stalo jedním z nejvyhledávanějších zdaleka ne pouze mezi "kotlíkáři".

Zkušenosti padesátiletého klávesisty, kytaristy, zpěváka, skladatele i zvukaře se po vlnách vlévaly do zlínského i antického divadla, vytrhaly všechny rozbité sedačky kromě jediné - pohodlné posluchačovy lóže. Viktorin na svém dlouho odkládaném sólovém debutu exceluje především jako aranžér. Skladby z rozhraní folk-rockového a softpopového oceánu jsou naplavovány na opuštěné pláže a stejně jako vlny, v jednoduchém rytmu plynoucí, vyrývají dechberoucí reliéfy pobřeží, lehce rozhoupané melodie vysvlékají posluchače, než ho zcela pohltí a uzavřou do svého poetického světa. Světa, v němž živly kooperují, místo aby se svářily, a právě jejich soulad vytváří všeprostupující laskavé kouzlo. Pokud se budete snažit odnést si s sebou nějaký suvenýr zpět do reality, stane se nezajímavým, bezcenným. Z poezie ve vodní tříšti se stane rozbahněná kaluž. Viktorin, nezkušený to textař, i když píše podobně jako Pavel Žalman Lohonka nebo Robert Křesťan, trpí občasnou teatrálností, patetičností, která může být všude jinde úsměvná. Slova s velkými významy, prohánějící se jako hejno pestrých rybek nad jevištěm podmořského divadla, však nefungují pouze jako zdroj počitků, zapojují diváka aktivně do her imaginace a než by přivedly na scénu postavy se scénářem v hlavě a nápovědou v budce, několikrát se přeskupí a vytvoří svými tělíčky několik málo obrazů, z nichž si zrežírujete improvizované drama vlastní.

Zčásti je to určitě i zásluhou dokonalého frázování, toho, jak jsou hlásky rozesety mezi tóny, ale když v polovině desky dojdu k místu, kde vyvěrá "Říčka" veršem "Viděl jsem tě nést tvé letní šaty," vzpomínky, touhy, představy, vše naráz zatopí plicní sklípky a nelze vnímat nic jiného než vlastní nitro. A když Blanka Táborská v duetu "Samba" žensky šeptne "Ty oblékáš mě dlaní / a pomáháš mi při koupání," touha poznávat nitra se zaměří i na blízké okolí. A přiživována je opět aranžemi, především prací s hlasem. V ještě menším dynamickém rozpětí, než má klidný "Waltz", malují především vodovými barvami kláves a akustické kytary. Jak prosákly kanvas, lze asi nejlépe nahmatat v mistrovském díle "Na kopci". Jak spolu obě části této skladby souzní, asi už nelze vysvětlit bez přírodního mysticismu. Vlákna z vůně větru, která je k sobě pojí, neobepínají jen vrch Klenčov, dojmy z nějž tuto devítiminutovou skladbu stvořily, ale jak druidským kouzlem ovládány, svazují zasněnou, snivou a snící desku. A letí stále dál i pronikají hlouběji. Je asi zvláštní mluvit o nějakém osobním přínosu, ale dlouho jsem si z prostého poslechu hudby neodnesl tolik jako z tohoto nenápadného alba. Nenutí přemýšlet, ale snít a cítit.