Sunshine. Suns. Na počátku roku se začalo jejich jméno v médiích protáčet v nejvyšších rotacích, vyšla deska "Moonshower And Razorblades". První poslech Sunshine mě moc nenadchnul a pomyslel jsem si své o hype, pak jsem je ale v létě viděl na Colours Of Ostrava a opravdu královsky jsem se bavil, jejich vystoupení bylo jednoznačně jedním z vrcholů festivalu a když jsem pak sehnal i starší alba, byl jsem pohlcen. Moje domněnky o nezaslouženém hype vzaly za své, s poslechem takového "Necromance" člověk musí uznat, že tihle hoši opravdu umí. A tak jsem se těšil jako na Ježíška, až je zase uvidím. Tentokráte na Flédě, jako support Landmine Spring a Animé, o to lepší atmosféra a výkon to měl být. Nestalo se.

Celý večer měl vlastně podobu mikrofestivalu, tři kapely za jeden večer se hned tak nevidí. Kytary, kytary a zase kytary. Jako první nastoupili po osmé hodině na scénu brněnští Animé, kterým se prorokuje celkem budoucnost, avšak mám takový pocit, že pokud by takové prognózy člověk vyslovil po jejich vystoupení ve Flédě, tak by byl považován za hodně špatnou Sibylu. Ne že by se nesnažili, jen to prostě bylo nudné, bez energie, lidi stáli jako sloupy a bylo vidět, že přišli na někoho jiného. Když nastoupili Landmine Spring, bylo před pódiem už poněkud plněji a kvalitativní skok byl vcelku znát. Publikum se konečně začalo hýbat, kapela byla také o něco charismatičtější, energie z pódia přímo sršela, ale po druhé skladbě se diváci zase začali nudit. Nadšení a entuziasmus jsou jedna věc, originalita, idea a myšlenka věc druhá. Lendmajni je poněkud postrádali. Publikum se po chvíli zas rozprchlo k pivům a vůbec pryč; to ale samozřejmě nevadilo, a tak se přihlížející dočkali klasických hlášek typu "Brno je nejlepší!", popřípadě "Na celé šňůře jsme se nejvíc těšili na Brno." Zajímavé je, že to samé tvrdívají kapely i v Ostravě...

Nakonec se dobrá věc zdařila, předkapely odešly ze scény a chvíli se čekalo na samotné Suns. V tu chvíli, asi o půl jedenácté, to v sále začalo vypadat opravdu zajímavě, protože hype ještě neopadl, bylo v něm vidět vskutku rozmanité posluchačské vzorky. Tu borec vypadal jako Sean Paul, tu zas jako H.P. Baxter, dvanáctileté nanynky v sexy tílkách střídaly maminy s účesy z půli osmdesátých let, obecně to vypadalo jako na sletu brněnských gymnazistů, serveru libimseti.cz a čtenářek Bravo Girl. A Suns to asi vycítili, když v létě hráli na festivalu, snažili se publikum získat a podrobit, což se jim povedlo, ale tady měli své jisté, ječící fanynky, které se drápaly na stage, aby se mohly dotknout Kaye. To asi není příliš motivující pro kapelu, která si zakládala na tvrdé práci a respektu scény... Anebo ano? Podle výkonu, který Sunshine předvedli asi ne. Hudebně se sice celá show posunula někam do atmosférických výšin, Sunshine prostě umí, ale nasazením se kapela nepředvedla. V průběhu hraní sice jádro fans vytlačilo nanynky z pod pódia a začalo se křepit - vzniklo nefalšované pankáčské pogo, ale zbytek Flédy maximálně jen tak pokyvoval hlavami. Co zaznělo? Třebas "Victim Is Another Name For Lover", "What You've Got", "Miss Kkarma Kkoma" či "Riot Of Misfits" z "Moonshower And Razorblades", úvodní "Insomnia" z "Necromace" či "Velvet Suicide" ze stejnojmenného alba. V tu chvíli se trochu dalo přistoupit na hru mezi kapelou a diváky - my jsme dobří a vy se bavíte, ale jak to bylo doopravdy, se prozradilo, když Suns skončili a přídavky si publikum ani moc nežádalo. Sice přišly, ale to už byl sál poloprázdný a všichni utíkali. Škoda, škoda celého večera.

Sunshine, Landmine Spring, Animé, Fléda, Brno, 14.12.2005