Je to takový český paradox. Zatímco ve čtvrtek 8. prosince Chinaski vyprodali T-Mobile Arénu, v pondělí 12. prosince na jinou kapelu, jež patří k tuzemské pop-rockové špičce - Ready Kirken, dorazily do Lucerna Music Baru odhadem dvě stovky fanoušků a fanynek. Přitom po hudební stránce to byl z mého pohledu zážitek mnohem silnější. Pojďme se však vydat chronologicky po stopách onoho večera.

Ještě před úvodem akce jsme byli svědky mediální dezinformace, když jeden zdroj říkal, že Ready Kirken budou oslavovat zlatou desku za album "Čekal jsem víc", a druhý, že se bude křtít nové album. Správnou se posléze ukázala možnost první, protože Ready Kirken sice na další platně usilovně pracují, ale do vydání ještě nějaký ten měsíc chybí. Ostatně více se dozvíte v rozhovoru s frontmanem Michalem Hrůzou, k němuž po koncertu tak nějak spontánně došlo... Teď zpátky na začátek, je něco před devátou hodinou a já právě přicházím do Lucerna Music Baru. Start, který je dle velmi orientačního programu naplánován na devět, se nevydařil. Turnovská předkapela Let's Blues, jež v tomto programu totiž ani není, hraje už notný čas a já se hned pohupuji do blues-rockového rytmu. Zpěvák Martin Brázda s jistým hlasem a rukama v kapsách vytváří příjemnou, leč lehce nostalgickou atmosféru v pomalu ožívající Lucerně. Chvíli po deváté kapelník naposledy poděkuje několika přítomným skupinkám přihlížejících, odchází a přichází čekání na hlavní chod večera.

U baru je veselo, baví se holky, baví se kluci, baví se třeba Looky z Letů mimo. Věkové složení publika není tak rozpolcené jako v případě zmíněných Chinaski, táhne mi na dvaadvacet a generačně se cítím mezi svými. S úderem půl desáté se na pódiu objevují Ready Kirken a spouštějí svůj set písní "Moje malá". Michal zpočátku moc nekomunikuje s posluchači, ale postupně se osměluje, uvolňuje a tu a tam se dokonce i usměje, což na jeho druhdy kamenné, cobainovské tváři nebývá až tak zvykem. A protože jsem začal srovnávat s Chinaski, neubráním se další asociaci. Ačkoli je tu publikum oproti této monstrakci relativně malé, zpěvné atmosféře notně prospívá, že tady nejsou lidé rozděleni na ty, co přišli na kapelu, a ty, co na jeden song. Zpívá se hned od začátku, někdy Michal lidi trochu pobídne, jako třeba u písničky "Druhý já", někdy to není ani zapotřebí. "Zejtra mám" zná každý a každý si to rád i vesele zapěje, třebaže ta věc je v podstatě smutná. Smutná óda zhrzeného člověka čekajícího na jeden den...

Na řadu přichází Orwellův hrdina "Winston Smith" a jako ve zdech Londýna (pravda, zdaleka ne tak uvězňujících) si po této povedené kytarovce připadám i já. Pak už Ready Kirken mezi sebou přivítají Martina Červinku z vydavatelství Universal a producenta Petra Slezáka, kteří v rychlosti odbudou malý ceremoniál v podobě předání zlaté desky za "Čekal jsem víc", a začíná série mých oblíbených tracků "Poslední dobou", "Neboj", "Tak najednou" a "Je v mý hlavě". Obzvláště "Neboj" a "Je v mý hlavě" na publikum zabírá, což Michal lakonicky pochválí slovy "Zpívání vám, koukám, jde," a odvděčí se další chytlavou záležitostí, skladbou "Krasohled". Ready Kirken zkrátka nikdy nebudou orální showmanové, ale svou hudbou většinu tlučhubů bohatě přebijí.

Po rozjitřeném bubnovém cvalu, písni "Cesty", přišla chvíle, na kterou jsem alespoň já osobně byl hodně zvědavý, a sice představení dvou nových věcí z desky, na níž právě kluci usilovně pracují. Tu první nazvanou "1 + 1" jsem si definoval jako rockovou tancovačku. Svižná a líbivá skladba to je, ačkoli publikum si tentokrát nemohlo tolik zazpívat, bylo zjevné, že to zabírá. Do tance jsem se málem dal, ačkoli se tomu poslední dobou spíše bráním. Povedená, třebaže dle mne méně hitově ambiciózní je i druhá skladba, jejíž zatím jen pracovní název je "Jako ty a já". Před tou se Michal přiznal, že má stále problémy zapamatovat si přesně text, a tak se prý vsadil o dost podstatnou částku, že to nesplete. Protože daný text znám ještě méně, berte mou informaci, že to Michal nepopletl a sázku vyhrál, jako neověřenou a tudíž irelevantní.

Na závěr kapela zahrála opět známé věci, třebaže "Supermana" oproti albové verzi v pomalé, až plouživé improvizaci. Poslední skladba "Možná se vrátím" v sobě pak vtipně implikovala výzvu pro publikum, jež možná přetavilo v určitě a Ready Kirken přidali ještě dva kousky. Pravda, poté už Michal s lítostí podotknul, že opravdu musí, a protože Kirkenové nelžou, hodina a tři čtvrtě skvělé muziky byla za námi. Co se samotného vystoupení týče, nemám připomínek. Michal i novinky zazpíval s přehledem, kytary a bubny byly v rytmu strhující, zvuk v pohodě.

Jen malá poznámka k obrazovkám v Lucerně, na nichž se promítaly zpomalené sekvence toho, co se dělo na pódiu a vše doplňoval velký nápis "READY KIRKEN". Tak kýčovité snímaní jsem už dlouho neviděl. Totéž v bledě nijakém se týkalo grafických prvků z dob domácích počítačů typu ZX Spectrum. "Kybernetika je, soudruzi, budoucnost lidstva." Vzpomínáte si na film, v němž tato hláška zazněla? Tak příště než podobné pokusy pravěkého pseudorežiséra o obrazové triky, radši hnojit na "invenci" a prostě pustit v reálném čase reálné dění na scéně. Toť ale jen hnidopišské šťouchnutí do vydařeného koncertu, při němž jsem si s lidmi zpíval, notoval a vůbec se příjemně uvolnil, takže na rozdíl od těch prokletých Chinaski jsem vůbec nemusel myslet na to, že jsem tu jako kritik, ale prostě si to užívat. Dámy a pánové, moc dobré to bylo!

Setlist koncertu:
Moje malá
Tajemství
Druhý já
Zejtra mám
Winston Smith
Poslední dobou
Neboj
Tak najednou
Je v mý hlavě
Krasohled
Mínusy a plusy
Vymyšlená
Cesty
1 + 1
Jako ty a já (pracovní název)
Tak tohle bych chtěl
Superman
Možná se vrátím

Přídavky
Jiskra
Černý brejle

Ready Kirken, Let's Blues, Lucerna Music Bar, Praha, 12.12.2005

Fotogalerie: