Oukej, novinku Stereo MC's jsme v rámci recenzí prošvihli a možná máme menší podíl na tom, že od září, kdy vyšla, většina potenciálních českých zájemců o ni nestihla zaregistrovat, že vůbec existuje. (Ti, co čtou náš každotýdenní přehled nových desek, to však nutně zaregistrovat museli.) Řeknu vám proč. Tahle britská partička se jednoho pěkného dne rozhodla, že už ji nebaví živit své dosavadní ochranitele Island Records a že příští věc vydá u vlastního labelu Graffiti Recordings. Jak řekla, tak učinila, pročež se "Paradise" nedostalo do katalogu žádné z vydavatelských firem, s nimiž běžně spolupracujeme. Není náhodou, že jsme tuto mezeru vyplnili právě 25. listopadu. Tohoto dne totiž parta Roba Birche vystoupila v Malé sportovní hale v Praze, což je dostatečným důvodem, abychom se k nepatrně poprášené novince "Paradise" vrátili. Jaká tedy je?

O žádné rozplývání se nad krásou našeho světa rozhodně nejde, o čemž dostatečně vypovídá už cover, jehož kreslený motiv je náladě alba přeci jen o něco blíž. Dá se říci, že "Paradise" je nejtemnější album kapely vůbec. Je docela příjemně melancholické ("First Love") i nešťastně zamilované a raněné ("The Fear"), jeho texty sdělují spíše věci neradostné a zahořklé (sdělují-li vůbec něco). Celkově však nad splínem vítězí optimismus, ostatně nebyli by to Stereo MC's, kdyby rezignovali na snahu bavit.

Na otázku, zda-li se to daří, lze odpovědět ano i ne. Pokud zachování veskrze stejného, městskou špínou nasáklého zvuku, již dlouhé roky mísícího hip hop, funk, soul a electro plus další elementy v podobě tanečních odnoží či blues, chápete jako nudné omílání kdysi fungujícího modelu, tak nikoli. Jestli coby posluchači autorům sázku na jistotu trpíte, nebraňte se. Přibývající léta jednotlivých členů ubírají totiž na citu kapely pro hitovost a jejím kdysi tolik vychvalovaném výrazu jen po drobných částech.

Byla by to lež, říci, že "Paradise" nemá slabá místa. V některých momentech MC's neodhadli kapacitu příslovečného poháru trpělivosti a nalili do něj větší než optimální množství klišé. To uškodilo například funkovým kouskům "Don't Know" a "Prime Time", bez nichž by se tracklist desky klidně obešel už proto, že bezmála padesátiminutová stopáž je dlouhá až možná příliš. Naprosto nezpochybnitelné nejsou ani texty, v nichž není zrovna obtížné dopátrat se zbytečných, nic neříkajících frází, které jsme si zvykli označovat slovem vata.

Ve výsledku však "Paradise" vyznívá příjemně, ať už pro sympatický rap Roba Birche, neodolatelné ženské vokály, různé nálady, žánrovou pestrost či pro místy opravdu rafinovaná aranžmá (krom jednoduchých beatů, elektrických kytar, řízných dechů, atmosférických kláves a samplů se dočkáme i flétny či foukací harmoniky). Jestli chcete, zacpěte si uši a oplakávejte časy "Connected", ale fakt, že s vydáním "Paradise" se repertoár Stereo MC's rozrostl o několik dalších silných položek, nepopřete, ani kdybyste se rozkrájeli.