Někteří ho mají za podivného šamana plujícího někde hodně daleko od naší reality. Jiní ho vyzdvihují do oblak jako jednoho z posledních opravdových umělců tělem i duší, jehož odkaz docení nejdříve generace našich pravnoučat. A pravda se nachází kde? Někde mezi, jak se zdá a jak už to většinou bývá. Faktem je, že Petr Váša, vůdce někdejších, Bolševikem proklínaných skupin Z kopce a Ošklid, patří mezi autory, kteří nebrání svému dílu, aby ho spolklo a nevyplivlo dříve, než dozná úplnosti. Když byl před lety osloven omladinou z Janáčkovy akademie s prosbou o učební pomůcku v podobě artikulačních hříček, s nadsázkou sobě vlastní jal se namíchat poučky mysliveckých příruček a "Lišku Bystroušku". Vytyčený cíl se však ukázal býti branou do končin, jež mu zcela uhranuly. Nezahálel, a tak odsud po dvouletém pobytu mohl vynést na světlo ekopsychologickou operu "Lišák je lišák", s níž coby fyzický básník v druhé půli devadesátých let sklízel ovace názorově nakloněných diváků. O pár let později, po třech albech natočených se svojí aktuální skupinou Ty syčáci seznal, že je čas dát "Lišákovi" novou podobu dvou stříbrných placiček.

Kapitola "Prameny a poznámky" celých sto dvacet stran čítajícího bookletu dává vcelku jasnou představu o tom, čím vším se Váša v oněch končinách obklopil. Odkazuje na literaturu mysliveckou, zoologickou, astrologickou, numerologickou, lingvistickou, ortopedickou, lékařskou, historickou i hudebně vzdělávací. Cituje z novin, Kámasútry, agitačního materiálu Československé lidové armády či Zlatých stránek, nahlíží do světů pohádek Erbenových, Ezopových a Exupéryho, užívá brněnského slangu i úřední hantýrky Vysokého učení technického, dokonce si bere do úst Shakespeara. Ve snaze vyhnout se ve vyjadřování každodennosti se schová doslova kamkoli.

Jeho úsilí v niveč nepřišlo. "Lišák" se může chlubit, ba přímo naparovat jazykem, kterým hovoří. Je výjimečným výletem mimo konvence do světa, kde neexistují jazyková omezení, kde vládne zvukomalebnost, slovní hříčky a volné asociace, do světa, kde čeština naplno demonstruje svoji sílu. Tvrzení: "Hlavním hrdinou celého dílka je jazyk," není nijak přehnané. Naopak, jedno z hlavních poselství apeluje právě na jazykovou vyspělost každého z nás. Hloupý myslivec Posed, který se jednoho pěkného pátečního večera vydá za mazaným Lišákem po všech čertech, aby byl nakonec převychován v lepšího člověka, si v klíčový okamžik celé hry vyslechne rozsudek božího trůnu. Dozvídá se, že trest - svobodu, která mu bá býti přivázána za nohu - si vysloužil nejen za špatné konání a myšlení, ale také za špatnou řeč, kterou mluvil.

Příběh "Lišák je lišák" snese srovnání s Alighieriho "Božskou komedií", popřípadě s "Labyrintem světa a rájem srdce". Zkažený Posed se dočká nápravy, přestane mluvit deformovanou řečí, nabyde společenského vychování, pochopí, v čem je smysl života, a v závěrečné scéně si za úplňku zatančí na lesním paloučku se zvířátky. Před tím však ve snaze polapit Lišáka proběhne půlkou Brna, prostředím Vášovi nejbližším a tudíž terčem nejsnadnějším (například náměstím Svobody znějí sbíječky). Největší kritiku od něj ovšem sklízejí myslivci: Detailní popis pracovního postupu při vývrhu, ironické poznámky na jejich v podstatě zvrácené zvyklosti (například na výzdobu obydlí mrtvou zvěří) či různé karikování jejich životního stylu místy budí dojem, že se Váša zhlédnul v roli mluvčího hnutí na ochranu životního prostředí.

Na "Lišákovi" se snoubí minimalismus s maximalismem. Ve většině momentů doplňuje hlasový projev jeden, či dva nástroje, více jich zazní pouze tam, kde daná pasáž graduje. Instrumentální rejstřík přitom využívá jak perkusí, baskytary a kytar, tak banja, kláves, harmoniky, flétny či klarinetu. Široký je také seznam hostů, ať už jde o zpěváky a recitátory, kterých napočítáme rovných patnáct, nebo o bezmála osmdesát zástupců zvířecí říše (mouchou a kobylkou počínaje, slonem a dinosaury konče). Aby toho nebylo málo, zakomponovali sem Syčáci výňatky z nahrávek Orchestru Národního divadla i České filharmonie, také zvuky střelných zbraní, déšť, zemětřesení, oheň, vítr a řadu dalších exotických zvuků včetně bláta a kamení.

Přestože je "Lišák" dílem do posledního detailu dotaženým, jedna připomínka by býti vznesena měla: Trápí ho Achillova pata v podobě zabijácky dlouhé stopáže, kvůli níž se k jednorázovému poslechu musíte nějaký ten čas přemlouvat. Na druhou stranu: Byť Syčáci při svém vyprávění nejednou odbočí do uliček, kam pro úspěšné protnutí cílové pásky není třeba zajít, ta cesta pod jejich vedením baví od začátku až na samý konec.