Venku se mísí poslední listí s prvními vločkami sněhu, já procházím ulicí plnou citylightů a kdesi do tohoto světa postmoderních zkazek zní i Petr Bende. Muzikant, kterého postmoderní soutěž vytáhla na kopec mediálního zájmu. Ale protože na tomhle kopci je pořádně těsno, nezbývá než co nejrychleji se ze sebe vydat. Petr v tomto měl roli mírně ulehčenou, protože skládá už spoustu let. Nemusel tedy nahrávat béčkové, céčkové, déčkové (další doplnění jsou na vás) věci z katalogu vydavatelské firmy, ale "jen" si trochu dupnout a pracovat s písničkami vlastními, které - nutno říct - rozhodně potenciál mají. To je jeden z hlavních kladů desky nazvané prostě dle iniciál "pb". Ačkoli se jedná o produkt SuperStar, je to platna autorská, většinu písní má na svědomí právě Petr Bende. A svůj talent prodává dle mne o poznání lépe než jeho kamarád z televizního hledání hvězd Vlasta Horváth.

Album otevírá skladba "Nevinnost", typická česká kytarovka, která mě ještě tolik nedostává, zní jako příliš neučesaní Ready Kirken. Trochu hořká pachuť jinak chytlavé věci. Následující "Ty & já" však nabývá na zvukové rozmanitosti, Petr Bende víc uvolňuje hlas a posluchači tak dává tušit, že brzy přijde pohlazení, kterým je jeho duet s Gábou Al-Dhábbou "Nad horů svítá". Lidovka navlečená do rockové košile, jež sice není železná, přesto vás přinutí jaksi ze zvyku si tu píseň znovu pouštět a prožívat. A tuto baladickou zvokomalbu střídá zářez další, "Anděl perutí mách", otextovaný Michalem Horáčkem, chvílemi víc než cokoli českého připomíná třeba britské Feeder. Poctivé kytarové aranžmá, zpěvný refrén, jasný hit. A tuhle pecku Petr střídá jemně vydrnkanou, příjemnou, byť tematicky neveselou písní "Klíč".

I po silném úvodu deska pokračuje jako rozmanitý hudební karneval. Někdy v něm až teplem (rozuměj krásnem) zamrazí, to když se necháte unášet zdánlivě jednoduchou "Pianovkou (sonatou)". Někdy však přece jen člověk vypadne z role posluchače do role kritika, to když nás Petr svádí nudným až dolínkovským (vzpomínáte na jeho "Chci tě mít sám"?) klišé typu "Já jsem čaroděj, lásko, něco si přej", byť lecketerá dívka či Vladimír Vlasák by se mnou jistě nesouhlasili a svést se nechali. Také rapování Gáby Al-Dhábby v písni "Let vážkám závidím" mi přijde zpočátku takové amatérsky české, třebaže od refrénu do skladby začne přece jen zapadat a vytváří tak jeden z mnoha těch rozmanitých elementů zvukově barevné desky.

Když Petr zpívá "Do očí se mi dívej", přemítám, zda je to výzva, nebo výhrůžka, vrací se mi tu zmíněný pocit hořké pachuti... Jak by poznamenal ostřílenější kolega Shakespeare, mnoho povyku pro nic. Zatímco v pomalých pasážích si je Petr velmi jistý, v rychlejších mám pěvecky i textově občas pocit, že je to poněkud nevypilované a tuctové. To však nic nemění na faktu, že máme před sebou desku talentovaného pop-rockového hudebníka, který se nebojí experimentovat a který, na rozdíl od mnoha SuperStar, opravdu může tuzemské hudební scéně cosi dát. A to je pozitivní poselství v tomhle postmoderním světě.