Stejně jako před rokem navštívila Zlín skupina Helloween, stalo se tomu v pátek 18. listopadu. Do studeného listopadového večera měly ve velkém očekávání zahřmít jiskrné kovové tóny a fanoušci se ke zlínské Sportovní hale Novesta sjížděli už před sedmou hodinou. Dle dobrého zvyku se hala začala otevírat asi dvě hodiny před koncertem. Helloween si s sebou přivezli dvě předkapely - české Interitus a KAT. Symfo-metalistům Interitus se dostalo do rukou velmi vlažné publikum a jejich půlhodinový výkon měl posluchače navnadit na pecku jménem KAT. Zpěvačka a flétnistka Bára se snažila hroziče v prvních řadách trošku probudit, jenže k ničemu to nevedlo. Výkon předvedli slušný - na to, že jim bylo věnováno pouze třicet minut čistého času. Díky tak malému časovému rozpětí hráli skladby vesměs stejného charakteru (upřímně řečeno, pořád to samé dokola). Zpěvák a kytarista Ioannes chraplal jako o závod. Za málo času skupina nemůže; ale ten bicmanův bramborový přechod, za to si už může sama. No, pánové a dáma mají co dělat, aby si jejich koncert nejeden fanda mohl pořádně užít.

Hrdlořezové KATovci se připlížili na pódium s mlhou za zády a spustili tvrdou heavy řežbu. Na hudební scéně se pohybují už nějaký ten pátek (přesněji řečeno 26 let) a ví, jak a co dělat s publikem, aby je poslouchalo. Jenže... Opět byli v pozici předkapely, a tak si nemohli dovolit hrát různorodé věci. Nadcházející hodina v jejich podání byla v drsném a opět chraplavém tónu. Hlasivky Henriho Becka musí být zřejmě z titanu, když ten nápor vydržely. Ale na druhou stranu: zpěvák je jistě v tomto stylu projevu kovaný. V předposlední skladbě ukázal i on, že umí řídit melodickou linku. Za to baskytarista Krzysztof Oset to nějak nezvládal. Přikulil se na scénu jako obr, držel basu a pak se opět ráčil odvalit.

A konečně je to tady! Po pětačtyřiceti minutách chystání scény se konečně zhasla světla a v nastalé tmě se na jevišti objevili dva strážci sedmi klíčů. Za úvodní recitace a prvních tónů "King For 1000 Years" se na scéně zjevil miláček publika, mladičký Sascha Gerstner následovaný Andim Derisem. Sascha spustil intro a přidali se i ostatní členové. Weiki nastoupil se svým cigárkem, které si střídavě odkládal k mikrofonu. Prostě idylka. Se stejnou pohodou již mírně rozdivočelému publiku předvedli přeslavnou věcičku "Eagle Fly Free". Markus lítal po scéně jako za starých-mladých časů a Ingo za bicími řádil a náležitě si svou pozici ve skupině užíval. Při třetí skladbě "Hell Was Made In Heaven" připomněli, jak ve "městě rocku" řádili před rokem při honu za bílým králíčkem... Pekelně rychlý úprk malého stvoření před Luciferovými riffy to byl. Andi opět laškoval s publikem a nabádal k pití chmelového nápoje na posilněnou, protože následující "Keeper Of The Seven Keys" dala publiku pěkně zabrat. Fanoušci se dělili s Andim o hlasovou linku a skupinu to evidentně těšilo. Není se čemu divit, když tato skladba patří dnes ke skalním hymnám speedmetalu.

Na řadu přichází bubenická exhibice. A to nejen v podání pana Inga, nynějšího bubeníka. Ale Markus chce taky ukázat, že umí třískat do škopků. A tak se pohodlně usadí na rampě za dětskou soupravičku a "soutěží" s Ingem, kdo z koho. Toto bubenické duo posluchače těší necelých patnáct minut. Následují kousky jako "Mrs. God", "Ocassion Avenue", "Future World". Kotel vře a Andiho poslouchá na slovo. Markus laškuje s Ingem a Sascha se oddává svým mistrně zvládnutým sólům. Publikum se sborově přidává při další pecce "If I Could Fly", jedné ze dvou balad tohoto večera. Úžasná souhra panuje mezi Saschou a Weikim, když se doplňují v ohromujících sólech.

U miláčka všech přítomných dam ještě nějakou tu chvilku zůstaneme. Hroziče a všechny přítomné čeká pět minut pana Gerstnera. A že stojí za to. Sascha jen dokazuje, že je úžasným hudebníkem a že si místo mezi svými staršími kolegy ve skupině zaslouží. Prstíky mu kmitaly po hmatníku a jeho pohodový výraz ve tváři jen dodával kouzlu jeho vystoupení. V následujících pěti skladbách zvukař otočil čudlem volume těžce doprava. Vznikla tak trochu zvuková koule, ale nikomu to nevadilo. Spíše naopak. Podlaha duněla pod doskoky hrozičů i tleskačů při "Power", "Invisible Man" a "I Want Out". Poslední zmiňovaná věc je z alba "The Keeper Of The Seven Keys Part II" a mimo jiné z dob Kiskeho. Stejně tak jako druhá balada večera "A Tale That Wasn't Right". Všem přítomným byla jasná souvislost, proč se právě tento pomaláček stal nezbytnou součástí playlistu. Ale krom divného začátku nepřinesla nic nového. Kdyby místo tohoto díla dali věcičku z pera Andiho Derise "In The Middle Of A Heartbeat", nejeden zapřisáhlý metalista by zvedl ruku se zapalovačem. A to nemluvím o působivosti skladby...

Po pecce "I Want Out" se skupina za ohlušujícího potlesku, pískotu a neartikulovaného řevu odporoučela do zákulisí, ale hned se zase vrátila. Přes ohulené repráky se nesly přídavky "Mr. Torture", "Dr. Stein" a poslední, ale už opravdu poslední skladba večera, famózní "Perfect Gentleman". Tím koncert definitivně skončil. Metalisté a metalistky se cpali ke dveřím a skoro si ani nevšimli dvou gigantických dýní, které mezitím vyrostly po stranách pódia. Takový byl počátek světového turné ke třetímu "Keeperovi" a k jeho neobyčejně silnému návratu.

Helloween, KAT, Interitus, Hala Novesta, Zlín, 18.11.2005