Není mnoho domácích (myšleno českých či slovenských) kapel, které si mohou dovolit vyzvat na souboj T-Mobile Arénu a nevylámat si na ní zuby. A ještě méně je takových kapel, které si troufnou na zmíněnou halu v rámci turné čítajícím po celé České republice deset koncertů. Team si troufnul a nejen že si zuby nevylámal, ale naopak před z nějakých devadesáti procent zaplněnou halou předvedl show, která si v ničem nezadala se zahraniční konkurencí. Ten večer, kdy se T-Mobile Arénou přehnala velká večerná búrka rozhodně nebyl reklamou na ticho a vychutnat si jej museli i nároční.

Jestli něco na koncertech obzvláště nemám rád, tak jsou to opožděné začátky. Jak mé srdce radostí poskočilo, když přesně v avizovaných osm hodin potemněla normálně sportovní, však často i koncertní hala a ozval se strojový rytmus, do kterého na pódium nastoupili čtyři chlapci zvoucí svoji kapelu Takahe. Dvě kytary, basa, bicí, sem tam nějaký ten sampl, texty se čtyřmi donekonečna se opakujícími (tu stupidními, onde až tak ne) větami. Kytary (pokud jedna výjimečně trošku nesólovala) hrály obě totéž, basa tvrdila ledacos, jen ne muziku, a celé dohromady to byla neskutečná nuda. Drobné oživení přinesl ve dvou skladbách hostující Tom Malár, se kterým se objevila trocha neškodného rapování do unylé hudby, leč kde nic není, ani Malár nebere. Třicet pět minut nudy, která naštěstí nebyla příliš nahlas.

Po akademické čtvrthodince, vyhrazené na lehkou přestavbu pódia, to ale přišlo. Potemnění haly bylo stejné jako u předkapely, leč tím veškerá podoba vzala za své. Temné intro s občasnou klávesovou vyhrávkou, postupně přicházející stíny-muzikanti a o pár vteřin později úder do strun a asi nejvydařenější pecka z nejnovějšího alba Teamu "X" (po kterém je turné pojmenováno) aneb "Celebrity". Aplaus tak trochu ze slušnosti, co bychom nezatleskali, když už je Habera na pódiu, že ano. I druhá v pořadí, opět novinka "Nemám čo stratiť" byla přijata vlídně, leč trochu vlažně. Ale pak se začaly dít věci. Po krátkém pozdravu frontmana Praze, při kterém poděkoval publiku za to, že dalo přednost kultuře "...před dobrodružstvími Vladka a jeho kamarátov..." přišel skutečný fičák aneb "Prievan v peňaženke" a bylo jasné, že tenhle večer si všichni užijí měrou vrchovatou. Naprosto (a nepřeháním!) dokonalý zvuk, ve kterém bylo lze dokonce rozpoznat, co hraje která ze dvou kytar a co které ze dvou kláves, spousta různobarevných světel, vpravdě obrovská projekční plocha, visící nad celou šířkou pódia, zkrátka a dobře vynikající rockové divadlo. V první připomínce kultovního (a kvůli problémům s vydavatelskými právy dnes prakticky nesehnatelného) alba "Team 3" jménem "Severanka" znělo Haberovo vybrnkávání na elektrickou kytaru, jako by hrál na akustiku aneb technika je mocná čarodějka. Po ten večer prvním a nikoliv jediném sólovém zpěvákově hitu "Preč, preč" odhalil Paľo do té doby skrytý český fotbalový dres a popřál nadšenému publiku mnoho štěstí v baráži o mistrovství světa. Před jedním z prvních šlágrů skupiny "Nároční" zase zjišťoval, kolik lidí v publiku chodilo co mladiství koncem osmdesátých let na koncerty Teamu a jsou tedy i dnes "...naši večný puberťáci...". Prostě showman, jak má být.

Abych jenom nechválil, musím přiznat, že koncert měl i slabší chvilku, kterou byla třetí připomínka aktuálního alba, balada "Smútok bielych krídel", před kterou Habera děkoval textaři Danielu Hevierovi za to, jaké hity i přemýšlivé písně dokáže napsat. Zapomněl však zmínit, že i mistr Hevier se umí utnout, což je přesně případ této skladby. Nicméně přes rozhlasovou skladbu "Krátke lásky" se koncert dostal k mé srdeční záležitosti, dávné vzpomínce "Som v tom" (s minimalisticky zahranou první polovinou písně a nádherným dialogem-sólem obou klávesistů) a bylo zase dobře. A když mluvíme o sólech, tak ta, která zazněla postupně na všechny nástroje (a na klavír v režii hostujícího člena Teamu Juraja Tatára obzvláště) v "Je to v hviezdach", patří do kategorie geniálních. Skvělý nápad s projekcemi česko-slovenského slovníku (borůvka = čučorietka, hůl = palica, tchýně = svokra), doprovázejícího další skladbu "Slovník cudzích snov", byl už jen třešničkou na velmi chutném dortu. A šlo se do finále a poslední tóny zněly.

Team nemůže nezahrát "Malú nočnú búrku", "Reklamu na ticho" a jaký jiný zavírák by měl zaznít než "Držím ti miesto". O to víc mě potěšila jediná připomínka trochu nedoceněného alba "Team 4" "Ženská menom panika" a ještě víc mě potěšila velmi vřelá reakce na ni. Publikum tou dobou už bylo ostatně v takovém varu, že nebylo možné jej zastavit. A tak bylo jasné, že rozlučka je jen na oko a že vypalovačka "Mám na teba chuť:-)" coby první přídavek byla tím pravým ořechovým. Pak už jen zklidňující "Kým ťa mám" a po hodině a padesáti minutách úklona, poděkování a rozchod.

Team předvedl, proč ze všech československých dinosaurů je to právě on, kdo dokáže dodnes přitáhnout tisíce diváků do velkých hal. Nasazení, muzikantská zručnost, vynikající show, velká zásoba dobrých písní. Je to jenom zábava, ale je to zábava setsakramentsky dobrá.

Setlist: Intro, Celebrity, Nemám čo stratiť, Prievan v peňaženke, S tebou bez teba, Severanka, Preč, preč, Život je nuda, Nároční, Chcem sa ťa nadychnúť, Smútok bielych krídel, Krátke lásky, Som v tom, Je to vo hviezdach, Slovník cudzích snov, Malá nočná búrka, Ženská menom panika, Láska, necestuj tým vlakom, Reklama na ticho, Držím ti miesto. Přídavek: Mám na teba chuť:-), Kým ťa mám

Team, T-Mobile Aréna, Praha, 15.11.2005

Fotogalerie: