Koukám do mobilu. Mám v něm ukryté poznámky. Zabírají takřka pět SMS. Začal jsem tuhle věc praktikovat teprve nedávno, psát si myšlenkové pochody do textových zpráv, které následně ukládám do složky "Koncepty". Nikdy nebudou mít svého příjemce. Nikdy je nikdo, vyjma mé maličkosti, nebude číst. To je to nejhorší, co si taková esemeska může představit. "Nikdo mě nebude číst. Nikoho nedojmu, nerozbrečím. Nikoho nepobavím, nerozesměju." Smutný osud. Je tu ale ještě horší možnost. Když zprávu uloženou ve složce "Koncepty" nespatří ani moje oči. Mám takový dojem, že to potká právě tu, jež vznikla během čtvrtečního večera. Během večerních hodin sedmnáctého listopadu. Chci vám totiž vyprávět trochu jiný příběh.

Žijeme v zemi, kterou členové uvědomělejších kapel označují milými názvy jako Mongolsko (Goro) nebo Albánie (Petr Pliska z Living Room). Co si budeme nalhávat, nejsou daleko od pravdy. Vychází tu několik tištěných hudebních periodik, jejichž kvalita je dosti nevyvážená, a pokud se na ulici zeptáte lidí, co kupují, většinou se dočkáte odpovědi, že už to vzdali. "Čet' jsem tohle a tohle, ale teď už nekupuju nic," dozvíte se. U mě doma zatím najdete všechna čísla F:lteru. Celou dobu jsem razil teorii, že F:lter je lepší než Rock&Pop v tom, že v "mafráckém" dítku se baví, kdežto jejich kolegové pracují. Před několika dny jsem se dozvěděl, že je to naopak. Jsem zmaten. Kolik tu máme rozhlasových stanic? Větší než malé množství. Kolik se jich dá poslouchat? Vím o dvou. Radio 1 a Rádio Expres. Nikde jinde snad "Hard To Beat" od HARD-Fi nehráli. Takovou letní pecku. Vlastně ještě Radio Akropolis si občas poslechnu. Přes net. Všechny ostatní stanice nás zásobují debilními hitovkami jako "Tabáček" nebo "Boro Boro". Než se dostanete k jedné povedené věci, musíte přetrpět hromadu hnoje. Nemáte vidle, jenom tuning. Ladíte, ladíte... a nic. Pořád to samé a bezbřehé nic. Vkus českého posluchačstva silně poznamenalo 40 let života za železnou oponou, ale proč ho kurvit ještě šestnáct let po revoluci? Všemi těmi Akony, Crazy Frogy, Arashi, přiblblými coververzemi á la Nittyho "Nasty Girl". Zvracet se mi chce.

V úterý jsem vedl zajímavý rozhovor. Dospěli jsme k názoru, že v České republice neexistují hudební fanoušci. Je to smutné, ale je to tak. Promiňte, ale vy, kdo posloucháte Chinaski, rádiové r'n'b, bláznivého žabáka a jim podobné, pro mě nejste hudební fanoušci. Jedinými hudebními fanoušky jsou v České republice ti, kteří sedí na internetu, sjíždí internetové verze New Musical Express a Q, čtou Pitchfork, Neumu a Playlouder. Oni jediní vědí, o čem současná dobrá hudba je. Je jich hrstka. Důkaz? Kolik česky mluvících osob jste potkali na loňském vystoupení roztančených skotských rockerů jménem Franz Ferdinand? Stačily by vám prsty průměrné české rodiny. Chcete další? Neprodávají se tady The Killers ani zmiňovaní HARD-Fi (rozuměj nevyděláš na nich), distribuovat "You Could Have It So Much Better" od FF v limitované edici je krok vskutku odvážný. Lidi tu jsou otupělí, radši koupí Damichi nebo něco takového. Vlastně je až s podivem, kolika lidem se líbí Michal David. Člověk, který velmi ochotně přispěchal s vítěznou hymnou pro olympijské vítěze v ledním hokeji. Smutné.

Nadějné kapely jako právě Chinaski nebo Support Lesbiens rozmělnily sami sebe. První začali místo písniček skládat prvoplánové hitovky stylem "ať můžeme každou věc na desce dát jako singl", druzí úplně změnili styl. Kluky za holky. Z českých kapel se dá poslouchat opravdu jen troška. Takřka nikdo nemá potuchy, jak znít, aby to brali i venku. The Nihilists určitě mají svou fanouškovskou obec v Berlíně, o tom nepochybuji, ale co si budeme nalhávat, v poslední době přichází nejzajímavější hudba z Británie. Znít britsky, to je to, po čem tady touží. Třeba Southpaw. Nejsou špatní, mají image, mám je rád. Ale neprorazí. Jejich zvuku prostě něco chybí. Aroma. Popravdě řečeno, nikdy jsem nečekal, že by se tu objevila kapela, která by mi dokázala vyrazit dech tím, jak britská je. Říkal jsem si, že zůstanu u (ne)poctivého stahování, pročítání internetu a svého iPodu. Budu se snažit udržet si přehled, co se děje za hranicemi, a občas někam vyjedu. Třeba na The Rakes. Ale něco se stalo!

Oni nenastupují na pódium jako nějací vyjukaní nováčci. Oni hlavně žádnými vyjukanými nováčky nejsou. Zkušenosti mají všichni. Rock Café potemnělo. Z reproduktorů se začala ozývat melodie jak z nějakého filmu. Už jenom projektorem pustit do tmy titulky "Rock Café Entertainment Presents...". Dochází mi to až po chvíli, oni mají vlastní intro. "The Prostitutes Main Theme" s pracovním názvem "Gods Are Coming..." je vypečená záležitost, jež do reproduktorů proudí z jedné nejmenované krabičky z nádherným designem. Už když přicházejí, je to jasné. Když poprvé hrábnou do strun, je to ještě jasnější. Když Adrian Bell poprvé rozechvěje svoje hlasivky, každý pod pódiem už ví. Nejsou nejmladší, ale jejich energie by osvítila celou Prahu a ještě by zbylo. Přesně vědí, co dělají. A přesně vědí, jak to dělat. Zatímco většina mladších kapel se bude snažit ještě svést na kytarové vlně, The Prostitutes už dávno vědí, že kytarovka sama o sobě spěje k nápisu "Rest In Peace".

Jejich první singl "Sunshine" jsou tedy stále hlavně kytary, ale už běží na e-clashovém podkladu. Když je pustíte někomu, kdo nemá ani potuchu o existenci téhle kapely, bude se s vámi schopen do krve hádat, že tohle není česká kapela. Nejen zvuk je strůjcem této domněnky, kapela se může opřít o rodilého mluvčího - Adriana z Newcastlu. Jestli Ian Curtis měl tanec založený na křečovitých pohybech, zpěvák The Prostitutes se zase rozhodl, že přivede k dokonalosti poskakování. Pozor, trénuje i mezi obecenstvem. Od první minuty se z pódia valí neskutečná porce kvality a zábavy. Snažil jsem se zůstat v klidu, u tradičního podupávání nohou a pozorného sledování dění na pódiu. Nedalo se to vydržet. Jak spustili druhou "She's A Prostitute", pozoroval jsem na sobě, že podupávání jaksi zmizelo a bylo nahrazeno celkovým rozpohybováním těla. "Sunshine" jsem odzpíval společně s Adrianem a kytaristou Martinem. "She's A Monster" už jsem odskákal a "She's Dead" absolutně prokalil. Zapomněl jsem si při tom všem psát poznámky a sundat bundu. Zimní.

Lilo z mne, ale stálo to za to. New wave, indie a post-punk. 3v1. Angličan by řekl: "Fucking amazing experience, my mate." Strávil jsem něco málo přes hodinu ve společnosti nejlepší české kapely současnosti, jediné skupiny, která má takový zvuk, že bych se odvážil tvrdit, že by je vzali i v Británii. Jsou úžasní, jsou sympatičtí, jsou skromní, baví lidi pod pódiem, baví sami sebe na pódiu. Oni vědí, co hrát, což z nich činí jednu z nejmodernějších seskupení v naší malé zemi. Jediným smutným faktem je, že tenhle skvělý koncert se mnou prožilo jenom několik desítek dalších lidí. Odhadoval bych to tak na šedesát. Ale co, modří už vědí, že čím méně lidí tím větší historická událost.

P.S.: Před The Prostitutes hráli On Air. Jsou dobří, ale všechno jako bych už někde slyšel. Nakonec jsem si je zařadil mezi kapely, co tvoří playlist teenagerovských komedií typu "American Pie". To není urážka. Za vlastním názorem běžte v pondělí do Abatonu.

Setlist: Eject, She's A Prostitute, Get Me Out Of Here, Ding, Sunshine, She's A Prostitute, She's A Monster, Look Into My Eyes, Blue Friday, She's Dead, Absolutely Nothing, She Don't Give A Damn, Substitute

The Prostitutes, On Air, Rock Café, Praha, 17.11.2005