Je tomu šestnáct let, kdy skladatel (a již tehdy bývalý baskytarista Pink Floyd) Roger Waters započal práci na tomto díle. Slavilo se tehdy dvousté výročí Velké francouzské revoluce a Watersův přítel Etienne Rod-Gil mu představil své libreto, na kterém pracoval se svou manželkou Nadine. Rogera Waterse příběh, opěvující touhu po svobodě a zároveň kladoucí otázky, co vše lze na oltář svobody obětovat, doslova nadchnul. Začal pracovat na hudbě nikoliv pro rockovou kapelu, ale pro klasický orchestr. Složitou práci na dlouhý čas ale přerušila předčasná smrt Nadine Rod-Gil, která zemřela na leukémii. Waters se ke komponování vrátil až v roce 1997, kdy také začal originální libreto překládat do angličtiny. S konečnými aranžérskými úpravami pak rockerovi pomáhal skladatel Rick Wentworth, člen Královské hudební akademie.

Dílo, před přímočarým dějem často upřednostňující metafory, pojednává ve třech dějstvích o událostech ve Francii v letech 1789 - 1793 s krátkým úvodem (mladičká Marie Antoinetta, budoucí francouzská královna, na vídeňském dvoře své matky Marie Terezie v roce 1765). Děj opery přibližuje zásadní události těchto pohnutých let od krachu státních financí roku 1789, ke kterému došlo díky rozmařilé vládě despotického Ludvíka XVI., a následného vzbouření hladomorem zubožených poddaných, přes slavné dobytí věznice Bastilly, symbolu nespravdlivé a kruté královy vlády, až po popravu krále i královny a vyhlášení první republiky na světě o čtyři roky později. Kromě logických hlavních postav, tedy Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty, provázejí posluchače dějem alegorické postavy The Ringmaster, The Troublemaker a Marie Marianne - The Voice Of The Liberty, a vše samozřejmě doplňují další postavy a sbory.

V hudbě zapomeňte byť jen na náznaky Watersových rockových kořenů, jedná se o skutečnou a plnohodnotnou operu s orchestrací, jak se sluší a patří. Co skladatel nezapře, je jeho záliba v mohutných, pompézních a někdy až přehnaně patetických zvukových orgiích, které propukají naplno zejména ve sborových scénách. Vyvažujícím protipólem jsou sólové árie jednotlivých postav, jejichž melodie někdy až přetékají něhou a křehkostí, a ty nejsilnější jsou opravdovým pohlazením na duši. Nedoporučuji ale při poslechu kterékoliv z nich se přespříliš zasnít, neboť střídání s mohutnými a patřičně hlasitými sbory je někdy opravdu velmi rychlé a překvapivé. Místy opera působí, jako by došly melodické nápady, a to se pak derou na mysl pověstné cimrmanovské výplně, přemostění až vycpávky, nicméně těchto míst není, na to, že se jedná o téměř dvouhodinové dílo, zase tolik. Příjemným oživením je obrovské množství všemožných zvukových efektů. Práci s nimi má Waters dostatečně vyzkoušenou jak z dob Pink Floyd, tak ze svých sólových desek, a zpěvu ptáků, střelby, padajícího deště, tikotu hodin, bouchání dveří, pochodování vojáků či špuntů vytahovaných z lahví si užijete dosytosti. Jen si moc nedovedu představit, jak tyto doplňkové ruchy budou řešeny na divadle.

Netroufám si operu "Ça Ira" hodnotit v kontextu děl géniů, jakými byli Mozart nebo Verdi. Pokud bych měl srovnávat srovnatelné a zároveň mně známé, vybral bych si "Liverpool Oratorio" Paula McCartneyho. Z takového duelu by Roger Waters vyšel jako sice ne tak vynikající melodik (v psaní krásných melodií je prostě McCartney nepřekonatelný), ale rozhodně jako autor se smyslem pro dramatičnost a hlavně jako velký zvukový hračička a kouzelník. Nicméně se přiznám, že až se dostanu do nálady, kdy budu mít chuť poslechnout si něco vážné hudby, sáhnu asi přece jenom třeba po tom Mozartovi.