Pro některé představují antologie z nouze ctnost, kterou se vyplňuje mezidobí tvůrčích nezdarů. Jiní mohou cítit vnitřní potřebu sesumírovat to nejdůležitější za dosavadní kariéru, booklet obohatit fundovaným slovem hudebního znalce, vylisované zabalit do úhledného balíčku a vypustit ven bez větších nadějí na komerční úspěch. Tak nějak si lze představit, že vznikalo 2CD "A Million In Prizes: The Anthology" Iggyho Popa. Setkání s takovou deskou je pak velmi potěšující. Iggy Pop má tu výhodu, že by antologie mohl vydávat po každé desce už od roku 1970.

Popravdě je celkem zázrak, že se vydání své osmatřicetipísňové antologie po neuvěřitelných šestatřiceti letech hudebního fungování vůbec dožil. Jak se ale zdá, když přežil nedlouhé, leč jedno z nejnáročnějších období se Stoogies, přežije už snad vše. S nimi se Iggy v roce 1969 nekompromisně vedral na scénu jako ten, kdo dává základ všemu, čemu se později bude říkat punk, grunge či kytarovka. Polosvlečený, s největší pravděpodobností dost sjetý, se živočišnou energií a neutuchajícím entuziasmem, křičel do lidí ještě pořádně nevydechnuvších z mírotvorné atmosféry hippies, že je všechno tak trochu jinak. "Mám tě plný zuby" ("I'm Sick Of You"), "Ukaž mi to nebezpečný" ("Gimme Danger"), "Chci být tvým pejskem" ("I Wanna Be Your Dog") nebo věčné "Najdi a znič" ("Search and Destroy") jsou jen namátkové názvy tehdejších pecek. Mimochodem těch, které zaznívají v jeho repertoáru dodnes a které si berou do úst i reprezentanti současného popu u nás. Stoogies jsou na antologii zastoupeni ze všech ostatních období největším dílem, a to zcela právem.

Ještě období úspěšné skladatelské dvojice Pop-Bowie dostalo na antologii na dané možnosti uctivý prostor. Nejvíce a zaslouženě vedou desky "The Idiot" a "Lust For Life" - druhá jmenovaná patří i díky filmu "Trainspotting" k posluchači vůbec nejoblíbenějším a nejprodávanějším. U "Lust For Life", tedy roku 1977, se symbolicky láme i výběrová dvojdeska.

Při první písni z druhého disku ("Some Weird Sin", patřící ještě "Lust For Life") jako by si producent antologie uvědomil, že se na začátku trochu "rozkecal" a potřebuje rychle do finiše. Jiný racionální důvod pro to, aby následujícím čtrnácti albům umělce bylo věnováno dohromady osmnáct písní, si lze představit těžko. Největší škoda je obecně dost povedených postbowieovek "New Values" (1979), "Party" (1981), "Soldier" (1979) či "Zombie Birdhouse" (1982), které byly vzaty dost neoprávněně zkrátka. To by snad bylo spravedlivější ubrat u ne zrovna oslňujících disco-experimentů z "Blah Blah Blah" (1986) nebo "Brick By Brick" (1990). A když už jsme u toho, tak zase naopak přidat u následného období postmoderního návratu ke kořenům punku a rock'n'rollu (mimochodem, dobrým tahem bylo také zařazení dvou koncertních skladeb z roku 1993, to zkrátka rock'n'roll byl). Autorem recenze nejvýše hodnocená koncepční deska "American Caesar" (1993) tu dostala například jen jedno skromné místo v podobě "Wild America". Tak by šlo pokračovat ještě dál, nebudeme si ale unavovat čtenáře.

Snad pro obhajobu producenta, který dával antologii dohromady (ukažme si na něj - Kevin Flaherty), lze nadhodit, že Iggyho alba posledního desetiletí jsou zatím na CD běžně k dostání a že pro případného nově osloveného fandu nebude takový problém si flagrantní nedostatky antologie doplnit. Jistě lepší extrém, než kdyby byla vzata podobně zkrátka první deska Popova životního výběru. Ta je ve vší své archivnosti a těžko pochopitelné aktuálnosti dodnes téměř bezchybná. Lze ji v přehrávačích poslouchat podobně často, jako běžnou řadovku. A to se u výběrů nestává běžně.