Ve zprávě od kolegy o přípravách desky projektu Tamoto jste si mohli přečíst důvody, které vedly bubeníka hibernovaných/rozpuštěných Guano Apes Dennise Poschwattu k osamostatnění. Na jeho touze po přímém kontaktu s publikem, být frontmanem, nemusí být nic špatného, aspoň není nutné na debutní album "Clemenza" mít nadbytečná umělecká měřítka či očekávání. Takže si hned odmysleme celkem zbytečné (čti nefunkční, pro vyznění desky nedůležité) vsuvky mezi některými skladbami a jdeme na těch dvanáct položek.

Jejich středně rychlé, energičtější tempo vám na první poslech těžko nepřipomene mateřské Guano Apes. Berte, nebo nechte být. Poschwatta není Sandra Nasic, nemá její charisma, energii (která částečně přebila místy docela tuctovou muziku), nicméně vokálů se zhostil standardně. I když o nějaké originalitě nemůže být řeč, jeho projev se k muzice hodí (nenechte se zmást vizáží a la Gahan před 15 roky).

Tamoto je svižnější, ale vůbec nerezignuje na melodické linky, v pomalejší "On My Mind" by (stojí-li o to někdo) mohli sloužit jako nástupce Bon Jovi, ale bez nějakého ozvláštnění ve zvucích nebo přechodech spíš jejich průměrné produkce. V dalších skladbách (které mají rozumnou délku), si tu a tam lze vzpomenout na starší kytarovky (namátkou Reef nebo Gun), což ale pro nepamětníky nic neznamená a pro ty ostatní to není nic špatného, do rytmu si hlavou potřesou všichni.

Starší ročníky může překvapit jediný cover (předposlední písnička nejsou Depešáci, nebojte se/netěšte se) - vy byste od rockerů čekali "Warriors Of The Wasteland" od Frankie Goes To Hollywood, jedné z klasik 80. let? I když originál je relativně rockový (a Guano Apes také přišli s "Big In Japan" od Alphaville). Jenže Tamoto nepojali písničku téměř vůbec odlišně, dokonce i zpěv je zaměnitelný, a i když zvuk je sytější než kdysi, nějaká přidaná hodnota se neobjevila - že by obava z naší 19% DPH? Pardon, už mi z toho úsilí vykřesat zajímavost z téhle slušné, ale na zadek neposadivší desky trochu hrabe. Zavděk vezměte "On The Run", ve které nejvíc dojde na staré dobré Guano Apes, přitom/právě proto (nehodící si odmyslete) asi nejlepší pecka na albu. Ale i následující dva kousky patří mezi ty lepší.

Poschwatta v Guano Apes evidentně hudebně zas tolik trpět nemohl, debut "jeho" kapely se od té mateřské tolik neliší. Bylo by to i divné, když pro nahrání partů kytary a basy oslovil své ex-spoluhráče. Takže všeobjímající škatulka rock to jistí i tentokrát. To, co by se dřív označilo za přesahy jinam a nazvalo třeba crossoverem, už dneska není třeba tak řešit. "Clemenza" ale není dost třpytivá, když jedním z jejích vrcholů je neobjevně provedený cover a skladby poněkud splývají. Na druhou stranu pár solidních chvil s deskou strávíte, takže ti mladší nemusí Tamoto úplně zatracovat. A my starší si dáme třeba Faith No More, když už ne tu skupinu, vždyť vy víte jakou.