Co si budeme namlouvat, tenhle koncert Billa Frisella byl pěkná snobárna. Sám mistr byl jistě i přes svou zkušenost s kdejakým luxusním prostředím z hodobóžových prostor Španělského sálu nemálo pohnut. Možná že právě netradiční lokace jeho pražského vystoupení v něm spustila dost těžko následovatelné myšlenkové pochody, které vyústily v rozhodnutí hrát skladby pouze z tvorby Beatles nebo sólové dráhy Johna Lennona. Pokaždé, když se z Frisellova čarovného preludování vylíhl některý notoricky známý motiv, jinak až operně distingovaným obecenstvem proběhla vlna pofrkávání a "znalecký smích" potlačujícího mručení. Koncert se tak svým způsobem stal soutěží příchozích - kdo dřív pozná ten který flák. Často jsme museli na záchytný bod čekat i několik minut, ale bylo zřejmé, že se dřív nebo později (onen večer snad až příliš decentní) trio prodere ke kraťoučkým notovým zápisům vyloženým před sebou.

Jejich ležérní úpravy nejprovařenějších bítlsáckých hitů ale nakonec jen lehce nalomily na můj vkus přespříliš střízlivou hradní atmosféru. Z jeho vynikající skladatelské potence jsme tedy neokusili nic, což ale nakonec plně vynahradil jeho neobyčejný aranžérský um a cit pro smysluplné, a v případě "broučích" písní o třídu vyzdvihující, covery. Jazzové předělávky rock-popových písní dnes páchá kde kdo, ale Bill Frisell tak činí neobyčejně lehce a přirozeně a podobně jako zaslouženě profláklý pianinový borec Brad Mehldau dává tomuto trendu smysl. Jak trefně a krapítek snobsky poznamenala kolegyně: "Po tomhle už budu Beatles poslouchat jen s pocitem 'Kurnik, něco tomu chybí!'" A nepřeháněla. Nesporně silné melodie Frisellovi posloužily jako styčný bod k úchvatným zvukovým a improvizačním výpravám, u kterých se člověk mohl náramně zasnít. No a někteří možná i usnout. Frekvence zívajících se totiž nezadržitelně zvyšovala a (v roli uvaděče naštěstí nepříliš upovídaný) pan prezident, se skoro až nevhodně často díval na hodinky. Přesto ale ten, kdo chtěl, poznal, že Frisellovo trio hrálo navýsost zábavně.

Okatá Jenny Scheinman svou hrou na housle tu a tam stahovala celkové vyznění od jazzového koncertu kamsi ke klasice. Ostatně hudebníci i svým umístěním v sále evokovali postmoderní variaci na barokní koncertní dýchánek pro hradní kongregaci. Rozněžnělá Jennyina hra měla na svědomí hodně sladký odér, který bych v takové míře přeci jen oželel. Vlastně i sám Frisell tomuto "ebenovsky" bezkonfliktnímu vyznění napomohl svými kratičkými proslovy, ve kterých nejen díky sametovému hlasu asociuje hodného prošedivělého medvídka, jež by neublížil mouše. Naopak Greg Leisz , ať už čechral struny akustiky nebo nahrben dráždil válečkem steel-kytaru (lahodnější zvuk tohoto nástroje jsem už léta neslyšel), jako kdyby byl myšlenkami od Pražského hradu někde hodně daleko. Přesto bravurně doplňoval šéfovi místy hodně ambietní výlevy. Večer byl krátkou rauchpauzou rozťat do dvou víceméně hodinových částí a mám za to, že ve druhé půli se toho, minimálně hudebně, dělo mnohem více.

Snad uklidněn pohledem na nádvoří s osvěžujícím deštěm, pustil se Bill po přestávce do odvážnějších improvizací. Skoro až hypnotické intro ke "Come Together" pak zazářilo jako vrchol vystoupení. Ačkoliv ten by si každý mohl určitě najít jinde. Příležitostí by bylo dost. Snad jen "Imagine" si mohl odpustit, protože při té by se jistě nervózně ošíval i nejeden diabetik. Jakkoliv mi Brouci (stejně je historie rokenrolu vydlážděna zatraceně špatnými názvy kapel, N'est-ce pas?) nikdy k srdci nepřirostli a na otázku "Bítls, nebo Roulink Stounz" vždy odpovídám Velvet Underground, bylo nakonec i pro mne Frisellovo vystoupení velmi povznášejícím zážitkem. A tak i prezident Klaus mohl tento koncert bez obav přijmout a obrovsky odmítat snad nemusel zhola nic. A to ani v případě voní-li mu Beatles, nebo ne. Komu je ale co po tom?

Bill Frisell Trio, Španělský sál Pražského hradu, Praha, 1.11.2005