S plným obsazením kapely -123 min. se v kavárně klidně vejdete k jednomu malému stolku. To se povedlo i mně, když jsem se s triem Zdeněk Bína, Frederik Janáček a Martin Vajgl sešel za účelem rozhovoru převážně ohledně nové studiové desky "Mom", kterou kapela právě vydává. Řeč se točila jak kolem aktuálního alba, tak kolem přechodu Minut od Indies pod křídla Universalu a v neposlední řadě také okolo hudby jako takové. A když se dotočila, musel jsem uznat, že když to má někdo v hlavě srovnané jako tahle kapela, není se co divit, že jim to hraje výtečně. Koneckonců posuďte sami.

Začneme vaší novou deskou "Mom". Co od ní můžeme očekávat?

ZB: Deska by měla vyjít začátkem listopadu a bude, dalo by se říct, písničkovější než byly naše desky předtím. Zároveň by z našeho pohledu měla být i nejupřímnější, protože jsme ji točili co nejsyrovějším způsobem, bez jakýchkoliv velkých příkras. A kromě Zdeňka Mazače, který hostuje v několika písních na perkuse, na desce nebudou ani žádní hostě, chtěli jsme, aby deska zněla hodně jako trio.

Mastering desky jste dělali ve Švédsku. Proč?

ZB: Jelikož jsme to točili do pásu, byl problém najít v Čechách dobré studio na mastering. Ten se totiž dělá opět přes počítače a ten tomu pásu jakoby trochu uškodí. Tak jsme hledali studio, kde se tyhle technologie propojují lépe, a našli jsme ho přes Frederikovy známé právě ve Švédsku.

Sledujete v tom nějaký trend, že se za produkcí (nebo i nahráváním) desky stále častěji vyráží do zahraničí? Je to tím, že u nás nejsou tak kvalitní studia?

ZB: Podle mě tady kvalitní studia jsou, je to spíš otázka zvukařských zkušeností. U nás je v tomhle oboru krátká tradice a pořádné zkušenosti tu nemá až tolik lidí. Nahrávka, která je od začátku dobře udělaná, se pak tím masteringem zabije.

I klip k nové desce vám natáčela australská režisérka. Jak to probíhalo?

FJ: Klip jako takový je hodně postavený na postprodukci, protože naše režisérka funguje jako umělkyně přes digitální zdroje. Točili jsme dva dny před modrým plátnem a ona teď dokončuje klip v digitálním studiu v Londýně.

Má vůbec cenu u nás dělat klipy?

FJ: My jsme tuhletu politiku taky dřív drželi, protože dělat klipy je nesmírně nákladná věc. Neměli jsme na to peníze a i když je to pořád velmi drahé, podařilo se nám finanční zdroje získat. I situace je lepší než před řekněme pěti lety, je docela dost pořadů, které klipy vysílají, i na veřejnoprávní televizi a dokonce už máme i český hudební televizní kanál. Také ten klip hodláme použít jako propagační materiál do zahraničí.

Přestoupili jste od Indies k Universalu, co vás k tomu vedlo a jak jste spokojeni?

ZB: Tam šlo jen o to, že jsme si u Indies na tuhle desku představovali trochu jiné podmínky, a to z toho důvodu, že minulá deska se u nich jednak dobře prodávala, jednak jim vydělala i nějaké peníze. Proto jsme se začali rozhlížet po jiném vydavatelství a v Universalu dělá výběr kapel Martin Červinka, což je pro nás člověk nesmírně v pohodě. Jako první z velkých firem s námi jednal tak, že za prostředky do nás vložené nechce nesvobodu. Můžeme si všechno pořád dělat tak, jak chceme, nemusíme nikde vystupovat na playback, což bychom nikdy neudělali, nemusíme lézt do trapných pořadů, do čehož byly dřív kapely od velkých firem tlačeny. Oni nám nechali úplnou svobodu, můžeme zůstat stále stejní. A navíc mají daleko víc prostředků na to, aby dostali hudbu k lidem.

Vaše poslední řadová deska stála právě u Indies dvě stovky. Nabízí se otázka, kolik bude stát nové album.

ZB: Cena by neměla přesáhnout tři sta padesát korun. Jde o to, že pokud jsme chtěli ten produkt udělat co nejlépe, tak cena musela jít nahoru. I tak si myslím, že to není moc, hlavně na to, kolik investic kolem té desky je.
FJ: Ta deska takovou cenu má. Třeba jen booklet má dvaatřicet stran a je plný špičkových fotek. Myslím, že se to těžko dalo dostat pod tuhle hranici.

Jaké ambice máte s deskou?

FJ: My máme svoji základnu posluchačů, kterou bychom teď rádi rozšířili. Myslíme si totiž, že máme spoustu spících posluchačů, kteří nás ani neznají, protože nejsme žádné mediální hvězdy a ani jsme o to nikdy nestáli. Takže doufáme, že tahle deska se dostane ke všem lidem, kterým by se teoreticky mohla líbit.
ZB: Chceme dostat tu desku k lidem, kteří moc nesledují klubovou scénu. Mají rádi soulovou muziku, je jim třeba padesát, mají rádi ty staré desky a nehledají nic nového. A vždycky, když se naše hudba k takovým lidem dostala, přišli na koncert s celou rodinou a říkali: "Sakra, jak to, že o vás nevím?" Tenhle typ lidí je teď naším hlavním cílem. Také jsme v minulosti hodně hráli v zahraničí, v Holandsku, v Belgii, v Polsku... Chceme na to navázat a příští rok hrát přes dobrý videoklip a promomateriály co nejvíc v cizině.

Ve vaší muzice se mísí spousty vlivů od funku, přes jazz, blues, soul, etno. Máte to rozdělené tak, že každý z vás prosazuje jeden styl, nebo jste na té pestré vlně všichni společné?

ZB: My si všeobecně hudebně rozumíme. Když mě písnička napadne doma u španělky, nikdy nepřemýšlím nad tím, jaký je to styl, jestli je moc arabská nebo moc soulová. Navíc s klukama je písnička po prvním, druhém obehrání hotová a cítíme ji všichni úplně stejně, ať už je víc etnická nebo rocková. Vždycky to vychází z toho prvotního nápadu, ten musí zůstat ryzí a nesmí se moc umravňovat.
MV: To je základní aspekt pohledu na naši kapelu, že je nadstylová. Ono se to novinářům špatně pojmenovává, protože když to mají někam zaškatulkovat, nabízí se otázka, jestli je to spíš rock, jazz nebo soul. Ale já si myslím, že to je opravdu nadstylové. Každý z nás absorboval velké množství rozličné hudby, která nás formovala nebo ke které se chceme vyjádřit a to, co děláme, je částečně i výsledek tohoto mixu.

Máte při své muzikantské úrovni ještě nějaké vzory?

ZB: My se tím naštěstí moc nezabýváme. Když se zamýšlím nad hraním, jak jít dál, jde to ruku v ruce s tím, jak člověk hudbu stále poznává, ať už během koncertů nebo vlastního hraní. Zjišťuje, jak neskutečně bohatá a dokonalá hudba je. Když si myslíš, že v nějaké písničce jsi to zahrál dobře, tak po dvou letech zjistíš, že když to zahraješ víc zatěžkaně, dáš do toho větší prožitek a klid a celé to vlastně posuneš dozadu, že to vyzní ještě líp. A po dalších třech letech poznáš, že by to znělo ještě líp, kdyby tě napadlo tam dát trochu humoru, trochu nadhledu. Hudba je natolik dokonalá věc, že se člověk má pořád co učit a může jít pořád dál. A k tomu nejsou potřeba žádné vzory, stačí když člověk tu cestu hudby sám sleduje a sám ji poznává, v pokoře. Nejhorší, co se může stát, je, když začne růst ego. Myslím, že to gró je víc v myšlení a uvolnění duše než v samotném hraní.

Myslíte si, že se česká kapela má šanci prosadit v zahraničí?

ZB: Ona tady dřív byla obrovská izolace, jak politická, tak hospodářská, a po ní dlouhá doba, kdy se tady všechno rodilo. Dnes stále ještě často chybí profesionální přístup ze všech stran, který v Evropě funguje skoro všude. Přesto mám pocit, že tahle doba se začíná měnit a může se stát, že něco českého se proslaví po celé Evropě nebo i po světě. Kromě kvalitní hudby jde ale i o práci velkého týmu profesionálů, u hodně kapel totiž dobrá hudba nestačí. Naráží totiž na to, že se za kapelu nepostaví vydavatelství, nepostaví se za ni distribuce nebo nemá peníze na dobré promomateriály. Jde to ruku v ruce s tím, jak bude tahle společnost bohatnout.

Máte přehled o mladé české hudební scéně?

MV: My se potkáváme hlavně na festivalech, třeba i se zajímavými kapelami, které jsou plné šikovných hudebníků. A pak se ptáš sám sebe, čím to je, že zůstávají v tom regionálním ranku a jsou odsouzeni hrát odpoledne na začátku nějakého festivalu pro pár lidí. A často si uvědomíš, že to mají technicky i stylově neuvěřitelně propracované, ale jakoby té muzice chyběla duše. Chybí tomu vlastní názor, je to spíš taková dokonalá samohrajka. Rozeznáš sice všechny vlivy, které slyšíš u zahraničních kapel, je to i podobně zahrané, ale nic dalšího. Nic, kvůli čemu bys šel do obchodu koupit si desku právě téhle konkrétní kapely, protože si můžeš stejně tak koupit desku jejich vzorů. A co jiného by mělo posluchače zaujmout na nějakém novém objevu než to, že mu přinese jiný pocit, jiné sdělení než ty tisíce předchozích kapel.
FJ: Já mám pocit, že některé kapely po cestě nahoru trochu zbloudí. Párkrát se mi stalo, že jsem viděl kapelu, která měla vtip, energii, ale jak postupně stoupala výš, začala se příliš hlásit k tomu, co už existuje. K tomu, jak si myslí, že se od nich očekává, aby hráli, místo aby drželi svůj vlastní ksicht.

Děkuji za rozhovor.