O Sigur Rós už se toho napsalo hodně. Když jste z tak podivuhodné země, jakou je Island, a pojmenujete se Vítězná růže, tak si koledujete. Když je vaše album "Ágćtis Byrjun" navíc vyhlášeno Islandskou nahrávkou století, za oceánem vás doporučují jako alternativu nákladných putování za ledovci a sopkami a rozebírají každou vaši skladbu, jako by se jednalo o starý vikingský hrdinský epos, možná taky dostanete chuť odpovědět ve stylu Wittgensteinových slov: "O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet." Byl to jen chytrý a promyšlený krok, že skupina během svého prvního světového turné zkomponovala materiál, který i relativně odolné jedince přinutil k myšlenkám na smrt? Kvartet, který zřejmě fandí fenomenologii, nazval album jednoduše "()" a těch málo vokálů, co v něm zaznělo, bylo nazpíváno ve fiktivním jazyce "hopelandštině" (odvozeno od debutu "Von", v angličtině "Hope", kde měl tento pseudojazyk premiéru).

Po třech letech hlásí Sigur Rós znovuzrození, a to v pravém slova smylu. Ty tam jsou pohřební tryzny posledního alba. "Takk" znamená v češtině "děkuji" (album je nazpíváno v regulérní islandštině). Možná tímto způsobem děkuje bohu duše stoupající k nebesům, asi tak nějak nová nahrávka zní - aranžérsky velkolepá, vzletná a dramatická. Přestože všechny tyto atributy byly slyšet v předchozích albech, tady je všeho jaksi více. Zpřízněnost s bratry Múm je nyní ještě patrnější, ale napadají mě i hymničtí popaři Coldplay, i když ti hrají daleko předvídatelnější hru.

Hned první skladba "Glósóli" je encyklopedickou ukázkou efektivnosti osvědčeného zvukového modelu kapely - nádherně křehká melodie, zpíváná Jonovým éterickým vokálem, jednoduchá základní struktura opentlená tisícem drobných aranžérských libůstek, jež se postupně vzedme ke kvílejícím ozvěnám bouřlivých fujavic. Následující "Hoppíolla" (Skákání do kaluží) je možná nejrozzářenější věc, kterou kdy Sigur Rós nahráli. Evokuje mi svatební obřad a padající růžové okvětní lístky. "Sé Lest" začíná zvukově rafinovanými plochami, přes které doputuje až k omamujícím vrstvám harmonií, které v závěru vystřídá i dechovka. "Sćglópur" opět trošku zabouří a uzavře první polovinu alba. Nejdelší kompozice "Miláno" je trochu akustickou variací na Underworld, melancholická a přitom plná energie, jenom v závěru je natahovaná, až se zdá, že snad měla původně celé album uzavírat. Pouze ale připravuje atmosféru pro temnější "Gong", který by si klidně mohl střihnout Thom Yorke. Houslový vánek "Andvari" připomene atmosféru závorek s přídavkem lesního medu a vůní pryskyřice. Přestože těžko volím svého favorita, u "Svo Hljótt" pokaždé v závěru zakloním hlavu, přivřu oči a mžitky mi tančí před očima... Za tónů "Heysátan" se potom tak krásně usínááá...

Je těžké nepřijmout takovéto poděkování. Stejně těžké, jako když už potisící slyšíte Beethovenovu "Sonátu měsíčního svitu" a přes všechny snahy o odpor vás stále dojímá. Ptáte se, jestli už to není kýč, zjistíte ale, že nejde o nic laciného, v každé sekundě jako by byly skryty tisíce dalších písní. Pak už zbývá jenom naslouchat a režírovat si svůj vlastní velkofilm.