Michiganští Taproot zkřížili mou cestu už v roce 2000, kdy jim vyšla debutová deska "Gift". Hodně se o nich tehdy mluvilo, v USA je měli za spasitele nu-metalu, který začínal v podání Limp Bizkit stále více připomínat karikaturu sebe sama. Jenže tehdy jsem nadšení zaoceánských kolegů rozhodně nesdílel, čtyřka Taproot mi přišla jako levná kopie Korn a Deftones, emotivní nářez jsem jí věřil asi jako uklízečce inženýrský titul před jménem. Pak jsem o ně ztratil zájem, pokračovatele "Welcome" jsem nechal bez povšimnutí. A možná to byla chyba, protože se ledaskde napsalo, jak se změnili, jak jsou lepší. Bla bla bla, říkal jsem si, to mě zase jen chcete napálit. Pak utekly další tři roky a najednou jsem stál s třetí deskou "Blue-Sky Research" v ruce a nestihl se divit. Novinka rozhodně stojí za poslech, triviální imitace slavnějších kolegů vzaly za své, nahradila je nepotlačovaná písničkovost a evidentní příklon k mainstreamu. Ale Taproot to jedině pomohlo, našli se jako konkurence Nickelback, Hoobastank nebo 3 Doors Down.

Pravda je taková, že Taproot jsou přece jen stále o něco metalovější než výše zmíněné skupiny (jistou podobnost lze najít u Staind), to ovšem nijak nebrání jejich vzájemnému srovnání. Jestli totiž mají michiganští na něco talent, jsou to melodie. Nikoli prchavé, tuctové, pod nimiž se rádia denně prohýbají, ale důmyslné, postavené na více vrstvách. Třeba ve výtečné "Violent Seas" Taproot předvedou dohromady tři melodické linky, jež by jinde vydaly nejméně na dvě písně. V tom lze, jak někomu napoví přirozená šťouravost, vidět potenciální problém, kterého se kapela opravdu zbavila jen částečně. Že totiž vyplácala řadu nápadů na místech, kde to nebylo tolik potřeba (viz "Violent Seas"), a pak jí zbyly oči pro pláč jinde. No, je tom tak, i na "Blue-Sky Research" lze najít kousky, které nejde považovat za úchvatné. Ale za dobře stravitelné bez mrknutí oka, takže...

Ale dost spílání, protože kol kolem je "Blue-Sky Research" dobrá deska. Aby ne, vždyť se na ní přičinil i Billy Corgan ze Smashing Pumpkins - autorsky se podílel na "Violent Seas", "Lost In The Woods" a "Promise". Chyby totiž najde pozorný posluchač téměř všude. Záleží jen na tom, za jak vážné je považuje. Taproot na novince sáhli na své dosavadní maximum, neboť se jim podařilo oprostit se od svazující a jistě i nepohodlné kazajky hvězdných nadějí moderního metalu. Zbylo toho ale pořád dost, abyste se na jejich koncertech mohli vyřádit do omdlení, například emocoreová "Facepeeler" nebo syrová "April Suits". Zároveň se dostalo na civilnější, veskrze bigbítové a přitom pravděpodobně lepší písničky, které sice textově ulpívají na slupce milostných romancí (vydařená hitovka "Calling" či jímavá až kýčovitá, avšak skákavá romantika "Lost In The Woods"), ale přesto z nich cítíte nápad a talent. Zkrátka se to poslouchá moc dobře, a to i přes těch pár slabších momentů.