Fun Lovin' Criminals jsou pojmem. Kultovním pojmem. Sice už nejsou tlačeni do pozice hvězd MTV jako za časů smlouvy s EMI, jejich hity nezní etérem ve vysokých rotacích a na časy předskokanů U2 taky můžou vzpomínat jako na "zlatá léta", ale to neznamená, že by se od těch dob nějak zhoršili. Dozráli, pohýbali sestavou, změnili vydavatele, založili vlastní podniky a živnosti, ale jejich schopnost dělat výbornou hudbu zůstala. Novinkové album "Livin' In The City" nemůže zklamat žádného jejich fanouška a troufám si usoudit, že nikoho, kdo má rád kvalitní hudbu. Záležitost pro gurmány, kteří si potrpí na vybranou krmi pro své uši, umně kořeněnou a pestrou. Jemnou a lahodnou, dobře travitelnou.

Fun Lovin' Criminals (dále jen FLC) vždy excelovali eklektickým mícháním stylů a žánrů. Ne dvou, dokonce ani tří, ale hned celé hrstky. Od hip hopu k rocku (někdy punk, někdy hard) přes jazz, blues, funky, r'n'b, country... Každé jejich album obsahovalo pestrou směsku hudby i vokálního projevu od rapu až ke zpěvu a vícehlasu. A tento obsah ani přístup se na novince nezměnil. V mišmaši nechybí například ani reggae. Co desce oproti předchůdcům možná škodí, ovšem jedině z hlediska prodejnosti, je absence hitu - silné "samoprodávající" melodie. V případě tohoto alba to ovšem pro posluchače není na škodu, mnoho kousků se o berličku v podobě hitu, který vylepší výsledný dojem, musí opřít. FLC to nepotřebují. Nepodezřívám je z toho, že by jim už došly nápady a dobrý hit nebyli schopni vyprodukovat, spíše už jej nepotřebují. Renomé si vydobyli. Celá deska se tak drží v nadoblačných výšinách kvality, ze které nemusí žádná stopa na albu slevit ani se nemusí podbízet.

Když si vezmete najazzlou "How It Be" nebo letní raggae "That Ain't Right", funky "The Preacher", pokaždé narazíte na do lesku naleštěný hudební kousek. Když chcete dojmout srdce, pustíte si "Ballad of NYC" nebo "Gave Up On God" postavené na jímavém pianu a textu s politickým podtónem proti válce, zabíjení a zbrojení. Bezmála hardrockové kytary a la Rage Against The Machine je "Is Ya Alright". "City Boy" zas kombinuje world music zvuk, který je ne nepodobný Manu Chaovi, s hip hopem - scratchy a samply a jako bonusem i rockovou kytarou (a vtipným veršem: "If America is the tit, then New York is the nipple, so suck on this."). "Mi Corazon" je pak dokonalou latino směskou s mexickými trubkami. Každá píseň na albu by si zasloužila vlastní charakteristiku, protože každá je něčím osobitá a působivá. Zároveň však celek nepůsobí rozháraně, nýbrž nanejvýš koherentně.

Tohle album se prostě vyvedlo. Škoda jen, že mu chybí hit, který by jej dokázal prosadit u posluchačů, proto ač subjektivně nadšen, musím srazit bod. Z téhle desky se asi nestane trhák žebříčků, ale věrné posluchače si zajisté najde. A ti budou odměněni.