Vidím to jako dnes. Loňský letní semestr, kolej, neomezený internet a... Každé pondělí se spolubydlícím zjišťujeme mimo jiné to, co se událo ve slovenské SuperStar. A ač oba řadoví heterosexuálové, shodujeme se, že mít to od přírody zařízené trochu jinak, musíme být blázni do Tomáše Bezdedy, protože ten kluk se nám líbí i tak. Sympaťák s chlapeckým hlasem, zálibou ve slovenských písních a Queenech nakonec skončil třetí, ale bylo prakticky jisté, že velmi záhy vydá své debutové album. Stalo se. I říkal jsem si, že budu na Tomáše sympatický a mocně se hlásil o jeho "Obyčajné slová". Ale to mi vydrželo jen do chvíle, než jsem si je pustil.

Tomáš proklamoval, že jeho deska bude plná zpěvných, melodických písniček. Taky proklamoval, že se na nich podíleli mimo jiné členové kapely Aya, od nichž si už v semifinále SuperStar vystřihl skoro jako na tělo šitou baladu "Malý princ", která ho katapultovala do finále. Tam předvedl, že umí skvěle zazpívat třeba takové No Name, a tak se dalo čekat, že někde tímto směrem - Aya, nebo No Name, případně Aya křížená s No Name - bude pokračovat. Bohužel ani jedno z toho se nekoná. Pokud desku něco charakterizuje, je to nevýraznost. Můžete to poslouchat, kolikrát chcete, ale přesto to s vámi nic moc nedělá. Zvukové aranžmá je chabé, prim hrají akustické kytary a kdesi vzadu je upozaděné bicí z kategorie janečkovských. Písničky tak splývají, a i když o Bezdedovi se dá lakonicky říct (podobně o jedné kávě, která voní): "Zpívá hezky," chybí tomu šmrnc či naléhavost, jaká je vlastní právě třeba No Name či pánům z Elánu, kteří jsou sice sladkobolní jak někteří VyVolení po měsíci a půl ve vile, ale fanynky tuhle sladkobolnost mají rády.

Písničky svou jednoduchostí trochu připomínají album, které kdysi vydal Miro Žbirka pro děti učící se anglicky. Tady však žádný didaktický rozměr nehledejte, bylo by to stejnak marné. Bezdeda je mladý kluk, čekal bych trochu více odvahy, nejen táborákové odrhovačky nejnudnějšího kalibru. Takhle jediné, co aspoň trochu připomíná jeho věk, je naivita jednotlivých textů, v nichž pozici nečekané generační zpovědi zaujímá pravdivý song "Hladám si vlastnú tvár". Jsou to opravdu obyčajné slová.

Abych však jen nehaněl, jisté záchvěvy líbivosti tu přece jenom jsou. Písnička číslo čtyři "Nádej" po předchozích drnkacích hodech oživá povedenými klávesami, dočkáme se i kytarového sóla, vytažených bubnů a zapamatovatelného refrénu, takže především holky, které byly předtím zaujaty jen fotkami Ondřeje Pýchy v bookletu, budou jistě nadšeny. A povedený je i další track "Cesty". Svižný je duet Tomáše s přítelkyní Adelou, po němž byla celá deska pojmenována (ano, "Obyčajné slová"). Nadějná je pomalá šestiapůlminutová věc "Ten náš raj", ačkoli mám pocit, že je natahována trochu uměle, protože téma bylo vyčerpáno dávno před koncem. Po delším poslechu můžeme vzít zavděk i singlem "Únos", třebaže je otázka, jestli to má smysl, protože existuje spousta lepších desek, i z produkce finalistů SuperStar.

Tomáš má jistě talent, ale tohleto album jako by zaspalo dobu. Takže pokud jste mladé holky a máte rády cokoli, hlavně když je to o lásce a zpívá to hezký kluk, přičtěte si k hodnocení jeden (ale nanejvýš jeden!) bod. A pokud jste kdokoli ostatní a na musicserver chodíte proto, že vás hudba zajímá, odečtěte jeden, možná i body dva. Já dávám čtverku, s odřenýma ušima. Za to, že je to nevtíravé a celkem příjemné. Několikrát jsem při tom usnul, což je relativně pozitivní.