Jiří Vedral, schopný multiinstrumentalista s bohatou muzikantskou zkušeností a hlavně výrazným talentem pro chytrou písničku, konečně vystoupil ze stínu skupiny Muziga, aby ukázal něco ze svého soukromého repertoáru. Na pomoc si vzal kapelu výborných jazzových muzikantů a natočil "Bueno", desku, která je ideálním společníkem pro chvíle pohody i deprese.
8/10
Jiří Vedral - Bueno
Celkový čas: 61:39
Skladby: Když chceš být u ní, Tíže, Vzpomínání, Až se zima zeptá, Než se rozední, Čajník, Už se musí něco stát, Na to stačím, Malé blues, Stárnem, Střechy, Bueno, Červánky, Do tvých ran, Stíny, Pád
Vydavatel: Indies
Ačkoli jako vydávající sólista je
Jiří Vedral na domácím hudebním poli nováčkem, v muzikantské branži toho má za sebou dost. Konkrétně spolupráci s
Karlem Plíhalem coby postava olomoucké folkové scény osmdesátých let, koketáž s world music po boku čínské zpěvačky Feng jün Song v její doprovodné skupině Horská karavana, okouzlení jazzem (Jazzule, Jazz
Orchestra Petra Kořínka) i dlouholeté účinkování v kapele
Muziga, spolu s níž se podíval do USA, Anglie, Polska, Portugalska, Španělska i londýnské rozhlasové stanice BBC. Za ta léta nejen nabyl spousty zkušeností, ale také nastřádal pár desítek písní, z nichž nedávno vybral šestnáct nejlepších a z nich poskládal "Bueno", veskrze jazzovou desku, která je jako stvořená k líným večerům u domácího krbu.
Do barrandovského studia, kde "Bueno" vznikalo, se Vedral nevydal sám, ale ve společnosti kapely, kterou lze označit jako jazzový all-star team. V sestavě totiž stanuli kytarista Bártovy
Illustratosphere Jaroslav Friedl, pianista Zdeněk Zdeněk, který byl k vidění například s
-123 min. na jejich loňské Stormware Tour, někdejší člen skupiny
Švihadlo Bharata Rajnošek, kontrabasista
Petr Dvorský, známý hlavně díky svým zásluhám v grupě Yvonne Sanches či hraní po boku Luboše Andršta, Emila Viklického i Jamese Harriese, a vyhledávaný bubeník Jan Linhart.
Žádné vyhrávky pro fajnšmekry ovšem nečekejte, "Bueno" je nadílkou jednoduchých, v podstatě folkově písničkových skladeb, z nichž sem tam vykoukne nějaké to krátké sólo na kytaru, piáno či saxofon. Hlavní důraz klade Vedral na texty, poskládané z osobních zpovědí, zamilovaných vyznání i vtipných historek. Je romantikem obdivujícím východ slunce i věčným rýpalem, kroutícím bezradně hlavou nad ironií osudu. Jeho textařský styl se pohybuje někde mezi milým vypravěčstvím Marka Ebena, trefnou každodenností Petra Fialy a elegantní lehkostí
Karla Plíhala. Kašle na zvukomalebnost, slovní hříčky či intelektuální gesta, prostě jen hovoří v pravidelných verších o věcech, které se ho týkají. Přesto dokáže být originální, přesvědčivý a hlavně zábavný. A stejně nenuceně a přitom zábavně si počíná také coby zpěvák. Jeho barva hlasu není kdovíjak charismatická, občas mu to ujede, poslouchá se ale velmi pěkně.
Pokud byste ve španělsko-českém překladovém slovníku nalistovali slovo
bueno, zjistíte, že znamená mimo jiné
příjemný. Výstižnější název si Vedral pro svoji prvotinu snad ani nemohl zvolit. Jde o příjemnou desku plnou příjemných textů a příjemných melodií. Nenápadnou a zároveň výjimečnou. A co je na ní snad nejsympatičtější, nečiní si pražádné ambice dobývat žebříčky prodejních hitparád. Byla stvořena pro radost a tento úkol plní dokonale.