Dokud jsem si nové CD několikrát neposlechl, záměrně jsem ani o něm, ani o jeho vzniku nesháněl žádné informace. Chtěl jsem do toho zvláštního světa vstoupit nedotčený, čistý, bez jakýchkoli očekávání. A jsem moc rád, že jsem to udělal právě takhle. Bylo to totiž výjimečné setkání. Pokud se někdo chce připojit, nechť přestane číst a místo toho se rovnou vydá pro disk, zabalený v překrásném modrozlatém obalu. Teď! Pokud ovšem neradi kupujete zajíce či jiná zvířata v pytli, směle dál. Nejprve pár faktů.

Na základě úspěchu role Elvíry v opeře "Don Giovanni" požádalo vedení Carnegie Hall Ivu Bittovou o vytvoření autorského projektu. Zpěvačka na něm začala pracovat v průběhu minulého roku. Jak sama uvádí, prvotním impulsem pro ni byla báseň "Elida" české básnířky Věry Chase. "Oslovilo mne provokativní a poněkud erotické vyznění básně, v jejímž textu je přítomen také humor, což se mi vždycky líbí," řekla tehdy Bittová. Nahrávka pak vznikala během zimy v New Yorku pod vedením skladatele a producenta Toma Lazaruse. Zpěvačku na albu stejně jako na premiérovém koncertě, který proběhl v dubnu letošního roku, doprovází soubor současné vážné hudby Bang On A Can All Stars. I když v případě "Elidy" slouží hudební těleso spíše jako nástroj, jehož struny Bittová citlivě rozeznívá, než jako doprovodná kapela. Smyčce, klavír i dechy, vše se s respektem podřizuje záměru tvůrkyně. Žádný nástroj nevyčnívá, jen Ivin hlas se vznáší jako kolibřík nad rozvolněnými korunami stromů, tu se mezi ně skryje, tamhle se objeví, křídla proměněná v zářivou šmouhu.

Dlouhé instrumentální skladby střídají kratší písňové kompozice, při poslechu jsem si ale stěží nějaké předěly uvědomoval. Ty krátké chvilky ticha hrají stejně jako hudba sama. Připomínají magický moment mezi nádechem a výdechem. A stejně jako plyne dech, proudí i ta zvláštní muzika. Přirozeně. Jakoby sama od sebe. Nálady se pozvolna mění a přelévají. Občas vytryskne pramen slov či hlásek, pár výkřiků nebo zpěvavých zajíknutí.

Na textech se kromě již zmíněné básně "Elida" podíleli dva muži - Vladimír Václavek a Richard Müller. A musím říci, že v obou případech se jim dílo nadmíru daří. Ve zkratce dokážou nastínit náladu, vykouzlit intimní mikropříběh, někdy jsou texty zadumané, jindy nevázaně rozpustilé. A ve všech případech slova dokonale korespondují s muzikou.

Domnívám se, že nemá smysl vyzdvihovat zvlášť jednotlivé skladby či momenty. To je jako rozsekávat baletku na kusy. Elida je výjimečný počin, album, které stojí mimo mainstream stejně jako mimo underground. Deska nadčeská a nadčasová. Jestli bude slavit komerční úspěch, či jestli se stane senzací pouze mezi hudebníky či intelektuály, to opravdu nedokážu odhadnout. Vím jen, že když dozní poslední "Nejsi", vracím se zpátky na začátek k "Malířům v Paříži". A pustím si tu podivuhodnou desku znovu.