Finské kapely jsou poslední dobou v kurzu. A to i v Česku. Vezměte si takové HIM, The Rasmus nebo Apocalyptiku. Posledně jmenovaná formace vydala letos na jaře vcelku povedené eponymní album, následně pětkrát zavítala do České republiky, aby zde znovu dokázala, že i na cella se dá hrát s vervou hodnou heavymetalových bardů. Naposledy zde trojice Eicca Toppinen, Paavo Lotjonen a Perttu Kivilaakso vystoupila v polovině srpna na festivalu Love Planet (reportáž najdete zde). "Jo, to bylo super. Tenhle koncert se nám hodně líbil. Vždyť my už jsme u vás jako doma," shrnul zážitky z Tábora Eicca Toppinen, když jsem s ním dělal v Helsinkách rozhovor. Povídání to bylo příjemné a jaksi nenucené. Když jsme skončili, podali jsme si ruce, on se podepsal několika slečnám z finského ministerstva zahraničí, jež celé interview spunktovaly, a pak se rozloučil slovy "Musím běžet, jede mi tramvaj." Typická rocková hvězda, že?

Cítíte se stále spjatí s klasickou hudbou?

Když jsme začínali, bylo to více jako klasická hudba. Jenže dneska už s tím mnoho společného nemáme, speciálně na koncertech, kde se chováme opravdu jako rocková nebo dokonce metalová kapela. Ale samozřejmě že na albech je přítomná taková ta přetahovaná. Když skládáme písničky, hledáme inspiraci v obou světech, jak v tom klasickém, tak v tom rockovém. A také muzika, kterou posloucháme, a život, který žijeme, to všechno nás ovlivňuje. Nicméně Apocalyptica je dnes rocková skupina, kterou tvoří cella a bicí.

A nechcete se pokusit svým jménem podpořit renomé finské vážné hudby ve světě? Slyšel jsem, že v kruzích klasických muzikantů v Helsinkách má Apocalyptica velmi dobré jméno.

Před pár lety jsme měli takovou ideu, že bychom požádali několik finských skladatelů, jestli by pro nás něco nenapsali, ale nakonec to skončilo, když vlastně s tím samým přišel Kronos Quartet. Apocalyptica ale není zaměřená na vážnou hudbu, té se věnujeme případně ve volném čase, ostatně všichni jsme ji studovali. Problém navíc je, že klasická hudba je nyní ve velké krizi, protože v podstatě nikdo neskládá doopravdy novou muziku. Navíc je to pořád pro velice omezený okruh lidí, kolikrát musíš být v tomto směru velice vzdělaný, abys to vůbec dokázal ocenit, když v tom není žádná melodie. Ten původní potenciál se přemístil směrem k muzikálům, ale taková komercionalizace také není nejlepší. Když to tak vezmeš, rock je vlastně klasika současnosti.

Nicméně řekl bys, že za vaším úspěchem stojí to, že jste dokázali na muziku nahlížet z obou perspektiv, z té rockové i klasické?

Podle mě je to hlavně v originální myšlence, která stála na počátku. My jsme mysleli, že vydáme jen jedno album předělávek a bude hotovo. Ale ono se to nějak chytlo. (smích) Způsob, jakým se my stavíme k hudbě, je odlišný od crossoveru ve vážné hudbě, který se snaží rock a klasiku spojit. My to bereme jako rock, ne jako něco mezi. Když potom slyšíš různé orchestry hrát rockové pecky, je to většinou to nejstrašnější, co se ti může stát, protože ten náboj, ta myšlenka se obyčejně ztratí. Zůstane to na úrovni akademického vtípku, které moc humorné nebývají. (smích)

Jak jsi řekl, když jste začali, přišli jste s něčím relativně originálním. To ale zároveň lidi navnadilo a pořád po vás chtějí další a další novoty. Reakce na poslední desku to krásně dokazují, když většina recenzentů napsala: "Pěkné, ale je to pořád ta stejná, stará Apocalyptica..." Je těžké se vyrovnávat s těmito názory?

My si děláme desky podle toho, jak se chce nám. Styl Apocalyptiky se na deskách změnil podstatně víc, než to bývá u rockových kapel běžné. Na těch albech je pokaždé něco jiného, jednou tam je zpěv, pak zase ne, někdy tam je víc bubnů, jindy méně. A proto je divné, když nám lidé vyčítají, že se opakujeme. Pro nás bylo vždycky klíčové, abychom našli pro desku nějaký nový moment.

Pro mnoho lidí je naopak ta radikální změna chybou, protože tím, že jste přidali bicí a zpěv, se z vás v podstatě stala standardní rocková kapela. Mají pocit, že se ztrácí nějaké kouzlo.

Já to chápu, že to někdo takhle vidí. Jenže stará Apocalyptica je horší než ta nová, takže je mi úplně u řiti, jestli se ztratilo nějaké kouzlo. (smích) Ono to je těžké. Když se podíváme třeba na koncerty, tak tam ta "umělecká" složka moc nefunguje, takže jsme se museli chtě nechtě přeorientovat více na rock. A koncerty hodně ovlivňují to, jak píšeme. Když odehraješ za deset měsíců 160 koncertů převážně rockových věcí, nějak tě to poznamená.

S tím souvisí také vokální změny na nové desce a potom především hit "Bittersweet", na kterém se podíleli Ville Valo z HIM a Lauri Ylonen z The Rasmus. Jak vlastně k této spolupráci došlo?

My jsme o tom společně mluvili už dávno, akorát jsme neměli čas to udělat. Když si ale Lauri vybral písničku "Life Burns", že ji nazpívá, já jsem potom mluvil s Villem a říkal mu o tom. No a jeho napadlo, že by mohli něco nazpívat spolu. A takhle vzniklo "Bittersweet". Jinak my jsme si je vybrali proto, že jsme chtěli spolupracovat s někým, kdo je nám blízko, s kým na tom budeme moct pracovat společně. A to kluci jsou, protože všichni bydlíme v Helsinkách. V minulosti to bylo tak, že jsme někomu poslali hudbu a on nám to vrátil s hotovými vokály, do kterých jsme už ale nijak nemohli zasáhnout.

Je tohle cesta, kterou se vydáte i do budoucna, že se budete soustředit na bezprostřední kontakt s hosty, a to i za cenu, že třeba přijdete o nějaká zvučná jména?

Ano, určitě v tom chceme pokračovat. Je to mnohem zajímavější a interaktivnější, než když někomu prostě jenom pošleš demo, aby ti k němu něco udělal.

Jaký je nyní váš vztah k Metallice, na které jste si vlastně udělali jméno?

No, kdyby nebyla Metallica, nebyla by ani Apocalyptica. My jsme původně nechtěli ani být opravdová kapela, prostě jsme chtěli natočit jednu desku a zavřít to. Mysleli jsme, že se toho prodá tak maximálně tisíc kopií. Proto se také jmenujeme Apocalyptica, fakt jsme mysleli, že to brzy skončí. A Metallica? Oni pořád znějí jako Metallica. Je to pořád stejné, ale jsme jim vděční za hodně.

Bude James Hetfield zpívat na vaší nové desce? Bylo by to logické.

Myslím si, že ho teď požádáme. My se známe docela dobře, mnohokrát jsme se potkali, takže v tom podle mě nebude problém. Navíc já si myslím, že Metallica už žádné další album nevydá.

Máš nějaké zákulisní informace? Nebo jsou to drby, které se k tobě donesly?

Ne, nejsou to drby. Jednak jsem viděl ten film "Some Kind Of Monster", jednak jsem s nimi mluvil a vím, že to bude hodně komplikované, aby se dali dohromady a natočili další album. Už práce na "St. Anger" byla prý hodně těžká. A je nemusí tlačit peníze, protože jich mají hodně. Ale nikdy nevíš.

Další kapela, se kterou jste v poslední době spojili své jméno, jsou němečtí Rammstein, kterým jste na jaře předskakovali na turné po Evropě. To muselo být nepochybně zajímavé spolupracovat s touhle bandou bláznů...

Samozřejmě že jsme měli ze začátku trochu strach. Nevěděli jsme, jestli se na nás jako na předkapelu přijdou lidi podívat. Také jsme byli trochu nervózní z fanoušků Rammstein, kteří jsou obvykle jiní než ti naši. Slyšeli jsme, jak v Berlíně, když před nimi hráli Nina Hagen a Glen Danzig, je lidé vypískali a pomalu na ně házeli lahve. To se nám ale nestalo. Dopadlo to skvěle, a to i v zemích, kde Apocalyptiku nikdo tolik nezná. Všude bylo plno už při našem setu. My jsme teď dokonce udělali remix jedné písně Rammstein pro jejich novinku, takže nezůstalo jen u koncertů.

Vy jste také z těch kapel, které se z pódií pomalu nehnou. Jen v České republice jste letos hráli pětkrát. Necítíte se z toho někdy vyčerpaní, nechcete občas hodit flintu do žita a utéct na nějaký klidný ostrov?

Ani ne, člověče. V roce 2001 jsme měli krizi, kdy jsme opravdu ztráceli motivaci pro živé hraní, ale pak jsme se naučili, jak si to správně zorganizovat, a teď je to v pohodě. Letos jsme hráli nějakých osmdesát koncertů, což není taková hrůza. Teď nás ještě čeká turné v Latinské Americe. Vyčerpávající není hraní, ale cestování. Je fakt, že to tě unaví.

Díky za rozhovor.

Autor je redaktorem Týdne.