Pražský výběr je kapela, o které bezesporu lze hovořit jako o kultovní. Možná mě někdo bude chytat za slovo díky albům "Žízeň" či "Habaděj", ale faktem zůstává, že řadové desky vydal Výběr za ta léta prakticky pouze tři. Vadí to ale někomu, zejména když jedna je lepší než druhá, případně třetí? Mně tedy trošku ano, ale jenom proto, že bych velmi uvítal, kdyby pánové zase něco nového stvořili. Proto základní otázka, kterou se zde pokusím zodpovědět, zní: Má smysl znovu vydávat ty notorické perly rockové nové vlny (některé poněkolikáté)? Stručná odpověď zní: v tomto balení rozhodně ano!

Obsah prvního disku pojmenovaného "800 let Pražského výběru" je naplněn dle hlasování posluchačů Radia Beat, ve kterém rozhodovali o tom, které pecky jsou nejlepší. Výsledek hlasování nepřekvapí asi nikoho, na celé čáře vítězí skladby z legendární "Straky v hrsti", pozadu příliš nezůstává ani album "Výběr" a na podle některých příliš přearanžovaný "Běr" nedošlo. To ovšem neznamená, že první kotouček není ničím zajímavý, ba právě naopak: Čtrnáct písní je zde v koncertních provedeních, z toho čtyři z roku 1982, kdy před Vánocemi vystoupil Pražský výběr v Újezdu nad lesy. Každý fanoušek tak může porovnat umění dvou excelentních bicmanů, totiž Jiřího Hrubeše (který ještě v Újezdu hrál) a Klaudy Kryšpína. Překvapivé je, že ač je výběr písní poskládán ze čtyř(!) různých koncertů a k tomu dvě skladby ("Straka v hrsti" a "Hrály dudy") jsou vzaty ze studiových nahrávek, je kvalita zvuku velice vyrovnaná. Ač se vydatně přeskakuje z jednoho záznamu na druhý, při poslechu si toho prakticky nevšimnete. Zkrátka a dobře, studiu Sono a jmenovitě Milanovi Cimfemu náleží převeliká poklona za to, co při masteringu nahrávek společně dokázali.

Obsah druhého cédéčka zvaného "Běr & Lucerna 1999" byl plně v rukách kapely a ta s ním naložila, jak nejlépe mohla. Hlasujícími naprosto ignorované album "Běr" je zde představeno ze tří čtvrtin ve své koncertní podobě z Lucerny roku 1999. Mám pro ty písničky určitou slabost hned ze dvou důvodů. Jednak je to jejich odmítání velkou částí výběřího fanouškovského tábora, jednak mě (fakt nekecám) až album "Běr" přivedlo k téhle neuvěřitelné partě. Ano, je to komplikovaná hudba, navíc v koncertním balení ještě o něco bláznivější, ale je zkrátka skvělá. Dvě skladby se opakují, takže "Snaživce" a hymnu "Pražákům je hej" má posluchač možnost slyšet v podobě z roku 1999 i 2004. Druhá jmenovaná, která v Lucerně v devadesátém devátém zazněla v podobě, jakou jí vtiskla skupina Ohm Square, je vrcholem disku číslo dvě.

Dobré cédéčko zasluhuje dobrý booklet. A tohle dobré cédéčko oním dobrým bookletem disponuje. Kromě vydařených fotografií jak současných, tak z osmdesátých let a trefného portrétu Ropotáma na titulní straně obsahuje totiž velice poučné (pro někoho vtipné, pro jiného smutné) citáty z dobových článků o Pražském výběru, které vycházely v letech 1983 a 1984, kdy vrcholila ideologická štvanice na tyto muzikanty, a to včetně plných jmen autorů. Tomu říkám vkusné vypořádání se. Jeden z těchto článků pak svým nezaměnitelným způsobem předčítá Vilém Čok na skryté třinácté stopě druhého cédéčka.

Tak co myslíte - přesvědčil jsem vás, že vydávat již několikrát vydané skladby takhle má smysl? Jestli ne, nedá se nic dělat. Já si je ale budu ve svém přehrávači užívat ještě hodně dlouho.