Alanis Morissette vydala před několika týdny akustickou verzi svého debutového a také komerčně nejúspěšnějšího alba "Jagged Little Pill". Na musicserveru jste si mohli kromě recenze přečíst i makrorecenzi, a protože je známo, že zpěvačka Aneta Langerová je její velkou fanynkou (na koncertech pravidelně hraje její "Thank You"), požádali jsme i ji o její názor.

Poté, co jsem si poprvé poslechla desku "Jagged Little Pill Acoustic", jsem si doslova sedla do křesla a nevěřila vlastním uším. Zažila jsem sice velký boom, když tato deska vyšla poprvé, ale bylo mi asi devět let a takřka jsem to nevnímala.

Původní verze zní neuvěřitelně živě a z Alanis je cítit ohromné množství energie a zároveň je to na ní i vidět, jak jsem se později přesvědčila i na DVD verzi "Jagged Little Pill". Jakési čiré očištění duše, uvolnění se tím, že všechnu bolest a vztek ze sebe vyzpívá, a přitom nikomu neublíží. Teď je tu jiná verze tohoto alba, plná nádherných skladeb. Četla jsem si nějaké recenze na tuto desku. Většina lidí jí vyčítala téměř to samé, např.: "Tomu albu chybí rocková podoba, chybí mu živelnost, přirozenost...," což mě upřímně dost udivilo, jelikož tato deska je podle mého názoru naprosto skvělá. Všechny věci, které tam podle některých nejsou, tam jsou, akorát v jiné podobě, a to celé album posunuje dál. Nemělo by přece cenu, kdyby byla úplně stejná, naopak se mi na ní strašně líbí, že je úplně jiná. Je z ní cítit obrovský desetiletý krok v hudbě, ve výrazu, ve zpěvu - zkrátka ve všem podstatném.

Myslím si, že pokud někdo dosáhne hudebně něčeho takového, jako je deska "Jagged Little Pill Acoustic", tak je u mě na vrcholu. Když album znovu a znovu poslouchám, nehledám chyby, ale objevuju naprosto skvělé obraty v jednoduchosti a nemám vůbec šanci přemýšlet, co je tam špatně a co není. Jen se nechávám unášet plynulým proudem, lehkostí, se kterou je to zahrané a zazpívané, nádhernými zvuky kytar a taky neuvěřitelně dobrou rytmikou, která je nesmírně důležitá k tomu, aby jednotlivé písně měly ten tzv. groove, jenž mají mít, a alespoň pro mne a mnoho dalších, kterým jsem to s nadšením běžela pustit, také mají!

Naprosto respektuji opačné názory, ale někdy přemýšlím, jestli je těmito lidmi album opravdu pochopeno, protože... Alanis tenkrát byla hrozně rozzlobená, ublížená a divoká, prala se s realitou a snažila se ji porazit sama v sobě, teď je ale úplně někde jinde. Působí na mě vyrovnaně, usmířeně, stojí na svých nohou, je si tím naprosto jistá, a přesně tak to i zpívá. Není důležité srovnávat, jestli akustická verze je lepší nebo horší než ta původní. Jak sama Alanis říká, každá její deska odráží období, ve kterém se nachází, a tak jsem to pochopila i já.