Klasická story: lačné vedení nahrávací společnosti -> vytvoření boybandu -> pár hitů -> odchod nejvýraznějšího člena -> rozpad formace -> sólový debut odpadlíka. A tak tomu je i v tomto případě: Tommy Motola a Epic -> B2K -> "Bump, Bump, Bump" -> odchod Omariona -> rozpad B2K -> Omarionova deska "O". Takovýto průvodní list lze této desce vystavit. Každopádně, vzpomínáte si ještě na B2K? Na téhle straně Atlantiku moc velkou díru do světa neudělali, ale za mořem to byli poměrně úspěšní klučíci (k této kapele lze použít přívlastek kinder). Je škoda zapomenout na jejich (jepičí) slávu a Omarion coby onen odpadlík je hoch fešný, do svého tetování, šperků a svalstva taky investoval dost času a peněz, takže to nešlo udělat tak, aby kováky fanynek ležely ladem. Proto se tedy zvolila další klasická a osvědčená formulka pro úspěch a najalo se hafo top producentů, kteří mají Omariona vyšvihnout nahoru směrem k Justinovi a Usherovi. Rodney Jerkins, Underdogs, Neptunes a jiní přiložili ruku k dílu a, ejhle, není to tak špatné.

Aby bylo jasno předem, Justin s Usherem sice ucho nastražit mohou, ale nemusejí se nějak extra stresovat, tenhle klučina sice létá s hlavou vysoko v oblacích, ale tak vysoko zatím nedosáhne. A jeho snaha působí chvílemi i směšně, zvlášť když si člověk pustí dokument z bonusového DVD (za oceánem i jako dual disc) kde Omarion bez ustání opakuje, jak je všechno "more mature" a jak on má od dob B2K (2 roky) "more life experience", B2K srovnává s The Temptations a že sebe by rád postavil na roveň Michaela Jacksona nebo Stevieho Wondera (tedy do budoucna). Pokud si tedy od téhle desky odmyslíme Omarionovo hypertrofované ego, co posluchačům zbývá? K tomu se dostanu oklikou...

Abych se přiznal, tak původně jsem si myslel, že tahle deska bude jen další z křečovitých pokusů nahrávacího průmyslu, který zapadne a já tomu dopomůžu (no to sotva :-) ) torpédem do pravoboku. Ale tahle nahrávka se mi prostě líbí, má grády, dobrý zvuk, je rozmanitá a vůbec se dobře poslouchá. Celé je to postaveno jako vybalancovaný kříženec r'n'b, hip hopu a popu... Takže odpověď na otázku z konce předchozího odstavce je: Výstavní kompilát dnešní urban music. Najdete tu tracky, které člověka vystřelí na parket, ale i skladby sladké, něžné a pomalé... V tom druhém ohledu exceluje hlavně úvodní "I Wish", která je tak karamelová a slaďoučká, že když se line z reproduktorů, slétávají se vosy z celého okolí. V tom zdatně sekunduje i "I'm Gon' Change". Na druhou stranu zajímavým zážitkem pro ucho a mysl je disharmonická kakofonie skladby "Touch", která nejprve zní jako nepodařená kompozice a la Neptunes, ale když po chvilce zaslechnete Pharellovo kníkání, seznáte, že nezní jenom jak... A do třetice, pilotní singl "O" je taková okopčená "Burn" od Ushera. Ale pak přichází i šlapavé klubové tracky, třebas "Drop That Heater", což je velmi sexy song s hutným spodkem a polynéskými motivy... Chybí jenom klub s rozžhaveným vzduchem a svíjející se mulatkou... "Take It Off" je také poplatná době a zní crunkově, mánie sice už opadla, ale proč si ji nepřipomenout? Ale pokud mám vyzdvihnout jednu skladbu, pak to určitě bude na osmém místě se vyjímající "Never Gonna Let You Go (She's A Keepa)" s hostujícím Big Boiem z OutKast. Zní trochu jako by ani nezapadala do koncepce alba, je to funkový nářez s prvky boogie. Takhle by určitě znělo "Off The Wall" Michaela Jacksona, kdyby bylo natočeno v roce 2005. Jednoznačný vrchol celé desky, otázka, proč se touhle cestou nepokusil Omarion vydat celkově. Možná by to přece bylo jen (i když coby návrat ke kořenům) příliš experimentátorské a fanynky by nemusely takovouhle oldskulárnu zkousnout. A nakonec všeho dobrého (a celého alba) přichází rozlučková "Fiening You", protentokráte prošpikována inspirací v asijské hudbě. Dobrá rozlučka.

Otázkou tedy je, proč tomuhle albu vlastně nedám osmičku? Booklet je dobře zpracovaný, má to bonusový DVD disk s klipy, rozhovorem, "Diary Of Omarion" převzatým z MTV, hudba mě taky bavila... Odpověď je asi taková, že přes to všechno nevěřím, že by tahle deska odolala ataku času, aby potvrdila svoje kvality za pět, neřku-li dvacet let. Co je dneska ultrahypermega cool nemusí být (a zpravidla nebývá) to samé už zítra, nebo pozítří. Ale pokud chcete něco opravdu fresh and cool třebas na ohromení roštěnek na party (i když všichni víme, že jediné, co v Česku nezklame, je Hložek & Kotvald, Michal David a Helena Vondráčková), pak berte a neváhejte.