Uvedu dva příklady z nedávné doby, kdy si interpreti předělali své vlastní písničky do nových verzí a kdy se to podařilo, protože vzniklo něco objevného: Sting nahrál koncert na zahradě svého domu v Toskánsku ("All This Time"), přičemž třeba "Roxanne" hodil do jazzu, a Bon Jovi dost překopali své největší hity na desce a DVD "This Left Feels Right". Alanis Morissette se rozhodla (i když čert moc dobře ví, čí to byl nápad) předělat rovnou celou jednu desku. A to ne ledajakou: "Jagged Little Pill" má přídomek nejprodávanějšího ženského debutu historie. I když - debutu, pokud nepočítáme Alanisiny teenagerské počiny, o kterých se taktně mlčí.

Letos je to deset let, co zmíněné album vzniklo a zaznamenalo obrovský komerční i umělecký úspěch - třicet milionů prodaných kusů a v roce 1996 Grammy za album roku. To, co jeden dva roky před Alanis začala Sheryl Crow se svou deskou "Tuesday Night Music Club", vyvrcholilo v "Jagged Little Pill" a spustilo lavinu žen a děvčat s kytarou, po nichž už se povětšinou slehla zem. Nechci být břitký, ale za nápadem znovu nahrát famózní album bude nejspíš snaha vzkřísit zašlou slávu - ne že by Alanis dělala špatné desky (i přebytková "Feast On Scraps" je nadprůměrná), ale už se jaksi neprodávají tak moc.

Nahrát známé písně akusticky není špatná idea, kdyby se tím hodně přidalo a málo ubralo. U "Jagged Little Pill Acoustic" je, obávám se, těch pasiv více než aktiv, navíc má Alanis na kontě z dřívějška i "Unplugged" album. Deska má opravdu velmi hezký zvuk, všechno je tak vyvážené a vypulírované, někdy až příliš. Potěší několik moc pěkných momentů, například když v "Right Through You" smyčce převezmou původní part tvrdých elektrických kytar nebo přitažlivá křehkost "Perfect". Ale tyto jednotlivosti nevyváží ztráty, protože odtučňovací kúra původní nahrávky redukovala to, co se ztratit nemělo: energii, ostrost, šťávu. Kam se poděla naštvanost "You Oughta Know"? "Head Over Feet" zní, jako by se nemohla odlepit z místa a "Ironic" po deseti letech zabředla v unylosti.

Kolekci takových vynikajících písní, jako jsou na "Jagged Little Pill", se podaří vytvořit možná jen jednou za život. Navíc se deska před dekádou trefila do onoho pověstného správného místa ve správném čase. "Acoustic" je sice milá vzpomínka, ale zahraná na jistotu bez risku. Recenze by měla psát o tom, co je, ne o tom, co by mělo být, ale kéž by Alanis své skladby raději úplně překopala a dala vzniknout něčemu nápaditému a překvapivému, když už to tedy muselo být. Tak jsme se hezky ohlédli, povzdychli nad minulostí a teď už zase kupředu, zpátky ni krok.