Skupina Obří broskev vyjela 5. července na koncert s Anetou Langerovou do Horšovského Týna. Následoval Holkov u Českých Budějovic 8. července. Vrátili se plni zážitků, které chtěli někomu sdělit. A proč ne čtenářům musicserveru? řekli jsme si. Není to poslední setkání s reportáží z pera frontmana kapely Cannyho, pokračování ze zastávky, která se uskutečnila o týden později, bude následovat zítra. Tedy, směle do toho!

Ráno se mi šeredně nechce vstávat, včera jsme se vrátili z Karlových Varů asi v jedenáct. Venku leje jako z konve, ale musím ještě zaběhnout na pracák a do práce (skvělá kombinace), pak teprve vyjíždíme do Holkova. Kolem druhé se naloďujeme v Nuslích a motáme se nacpanou Prahou na dálnici. Pan Kudr ale ví, a tak si to už za chvilku svištíme deštěm směrem k Budějovicím. Pumpa u Tábora, kafe, plechovka limči či piva, k tomu bageta nebo sushi. Za chvilku jsme v Budějicích, všechno probíhá podle plánu. Na místo dorážíme víceméně tak akorát. Holkov je, co jsem stačil pochytit, malý areál u silnice, snad to ani není žádná vesnice. Spíš jen hotel, pod ním na svahu kryté zahrádky a výčepy, vše obložené dřevem. Dole prostor uzavírá pódium.

17:20 - Nikola Langer nás ubytoval v jednom z pokojů hotelu, hned na chodbě se potkáváme s Marasem, Maťem a Markem Zeleným z vedlejší cimry. Rádi se vidíme, trochu hlučíme, ale ostatní hosté se na nás shovívavě usmívají. Muzikanti. Dole v restauraci na nás čeká obložená mísa. Starají se tu i o nás skvěle. Pomalu přestalo pršet. Pódium je tady výrazně menší, trochu nám dělá starost, jak se tam vejdou naše bicí (kompletní nástrojovku vozíme s sebou) a komba, ale vzhledem k tomu, že minule bylo všechno prakticky bez problémů, důvěřujeme sehranýmu týmu.

19:00 - Už je skoro sedm, přibližně za půl až tři čtvrtě hodiny by měli pouštět lidi. Ti se zatím hromadí nahoře u hotelu. Aneta zvučí, používají ušní odposlechy a zdá se, že je jejich nastavení složitější, než se všichni původně domnívali. Sedíme pod stříškou kousek u pódia. V naší šatně se rozehrává Pavel Zlámal. Zkuste vydržet půl hodiny v místnosti třikrát čtyři s člověkem, kterej hraje na tenor saxofon stupnice. Teď tu byl zase Nikola, jestli něco nepotřebujeme. Nepotřebujeme. Ale díky. Při zvukovce se nám stala zajímavá věc. Nahoře u hotelu už ty dva litry lidí nebavilo čekat a prostě protrhli pásky a nahrnuli se dovnitř. Takže si s námi užili všechno od zvučení kopáku po dolaďování odposlechů. Asi to není žádné blaho poslouchat dvacetiminutovou zvukovou zkoušku. Ale, koneckonců, naběhli si sami. Nálada v kapele trochu rozpačitá, nejsme si jistý, jestli o nás po tomhle někdo bude ještě stát.

Nevím, kolik je, ale dneska jsme to dali! Mám to napsaný v deníku rozevlátým písmem. Od první písničky spousta lidí reagovala, tančila nebo tleskala. Někdo samo sebou spíš jen tak postával, někdo ale pozorně sledoval, pokyvoval hlavou. Broskev byla tudíž uvolněná, v klidu. Měli jsme radost. Tentokrát jsme na přání kapely hráli skladeb devět, čekalo se na tmu a ta ne a ne přijít. Nakonec ale dorazila, na plátně běžel čapí film a Aneta se připravovala v zákulisí. Chvilku jsme tam seděli s nimi a rozebírali vystoupení, zvuk a pódium, pak se ale čas nachýlil a nálada v šatně zhoustla soustředěním. Tak jsme zmizeli dopředu mezi lidi.

Tentokrát jsme většinu Anetina koncertu sledovali z dobrého místa a hodně si ho užili. Pořádně jsem je takhle slyšel poprvý a musím se přiznat, že to byl docela zážitek. Maras s Maťem spolu už (pokud si dobře pamatuji) v několika formacích hráli a na pódiu je to znát. Jejich dokonalá souhra dodává rockpopovým skladbám ze "Spousty andělů" průraznost a nečekaný drive. Za nimi pak stojí jako pevná zeď rytmika Honzy Jaška a baskytaristy Marka Zeleného. Aneta se má opravdu o co opřít. A dokáže kvalit své kapely dokonale využít. Zpívá jistě a čistě, pokud měl někdo na pódiu skutečně nějaký problém s odposlechem, nebylo to ani v nejmenším znát. Publikum bouřilo a zpívalo, frenetické nadšení provázející "Vodu živou" jsme si raději šli užít do ústraní hotelu. Přesto jsme tisícihlasému sboru neunikli ani tam. Klobouk dolů.

Po koncertě následovala další hodinová autogramiáda. Shodli jsme se na tom, že tuhle tvář slávy Anetě nikdo z nás, a vlastně ani nikdo z její doprovodné kapely, nezávidí. Zatímco technici sklízeli pódium a hudebníci zaslouženě odpočívali v šatně, hlavní hvězda podpíraná bratrem čelila svým fanouškům. Nutno říci, že s obdivuhodným klidem a trpělivostí.

Zítra se můžete těšit na pokračování reportáže...