Každý hudební žánr má své dinosaury. Ať už jde o jedince či kapelu, jsou to ti, kteří svým způsobem definují žánr nebo alespoň svou hudbou vyjadřují jeho základní a univerzální atributy. Můžou se vést debaty o tom, jestli jsou to v tak širokém žánru, jako je rock, Beatles, Rolling Stones či někdo jiný a jak důležitá je zde invenčnost, či zdali dáme přednost těm, kteří spíše propojují a cizelují to, co už hrál někdo před nimi. Důležitou roli zde ale hraje to, jak široké spektrum posluchačů dokáží oslovit. V každém žánru bychom tímto postupem došli vždy k úzké skupince jmen. Myslím, že vcelku bez debat by v žánru elektronické taneční hudby v tomto výčtu nechyběli Underworld. Dokázali si podrobit jak kritiky, tak běžné posluchače a jejich živá vystoupení stále masově táhnou (věřte nevěřte, ale jsem vegetarián). V Česku vystoupili podruhé a na jejich předchozí vystoupení na prvním ročníku Creamfields se přišlo podívat přes dvacet tisíc lidí.

Kolbenova Park přivítal první návštěvníky již po šesté. Prostředí industriální zóny značně připomíná Romford, předměstí Londýna odkud pánové Smith a Hyde (tedy dnešní Underworld) pocházejí. Zem je zde pokrytá kamením a hrubým štěrkem, které sice nepředstavují ideální povrch pro ladného tanečníka (moonwalk na něm nezvládnete), zato v případě nepřízně počasí nezačně hned vznikat bahýnko, které už tuto festivalovou sezónu zpestřilo nejednu akci. Počasí ale nakonec přálo.

Dorazil jsem po půl osmé, těsně po začátku vystoupení Skyline, které asi nemá cenu českému publiku představovat. Jenom pro pořádek připomenu, že před nimi odehráli své sety Howska a Tráva, a jelikož pánové už vinyly točí nějaký ten pátek, asi nedošlo k žádné senzaci v nováckém, tedy negativním slova smyslu. Skyline nepřekvapili. Mě osobně jejich vize městského polámaného popu nijak extra nebere a lví podíl na tom má hlavně MC Nu C, jehož flow á la DJ Bobo mě chvílemi nudí, častěji spíše rozesmívá. Zpěvačka je na tom lépe, působí ale dojmem rozevláté hysterky. Abych jenom nekritizoval, Skyline přinesli alepoň osvěžující element živé hudby a solidní dávku energie, na kterou značná část narůstajícího davu spontánně reagovala. Na mě ale působili dost lacině (no jo, elitář). Po Skyline nastoupil Darren Price, dvorní DJ a remixér Underworld. Není divu, že stylově šlo o přípravu na hlavní hvězdu večera. Prostor před pódiem se plní a i čekání na drink se dost prodlužuje. Pět minut před devátou pánové nastupují a následuje cosi jako zvuková zkouška. V poněkud neuspořádané změti rytmů a zvuků rozeznávám dost známých elementů. Uprostřed pódia opět stojí nezbytný pult s obřím mixákem, dvěma monitory (celý systém Underworld zdvojují, kdyby jeden padl, aby nebyla show výrazně narušena) a spoustou hudebního hardwaru. Za ním laserový projektor a dvě projekční plátna. Price neodchází a připojuje se ke Smithovi za pultem. Že by náhrada za Emmersona? Uvidíme. Hyde září bílou košilkou, Smith je za elegána v černém obleku.

Zvuková zkouška plynule přechází v atmosférickou otvíračku "Dark&Long" a ruce diváků mohou poprvé vystřelit ke strakatému nebi. Zvuku, jenž dost negativně ovlivnil první vystoupení pánů na Creamfields, se těžko dá něco vytknout. Opět ale není extra silný, i když nestojím v kotli před pódiem. Hloubka a čistota to ale bohatě vyvažují. Následuje latinou načichlý "Twist", zajímavě překopaný a náležitě kroutivý a poté první hymna "Two Months Off", roztáhlá tak minimálně do čtvrthodinové délky s velkou dávkou různých překvapení. Málokdo nepodlehl nakažlivé euforii, kterou mezi lidmi udržuje bláznivě tancující a poskakující Karl Hyde. V ambientních propojeních mezi skladbami je opět slyšet hypnotický hlas dívky, kterou Underworld tajemně označují jménem Juanita. Její sdělení je stejně surreálné jako Hydeovy texty. Na začátku "King Of Snake" pánové pomalým nástupem podusí publikum, aby je pak mohli se vší parádou ušktnout. Skladba několikrát zmutuje až začnu rozeznávat "Spoonmana" z prvního alba, který se vyvine do dalšího novotvaru - možná věc z nadcházejícího alba - pomalejší a dost potemnělá záležitost, do které Hyde hlubokým hlasem deklamuje cosi jako: "Vission, common!". Rytmus se zhušťuje a láme a přichází další hymnická harmonie, jež by si mohli Underworld nechat patentovat. Opět něco nového, nebo jen dlouhé přemostění? Tváří se dost breakbeatově a Hyde později přidává i vokál.

Projekce z dílen Tomato se bohužel nekoná. Na plátna je promítán obraz z kamerky umístěné nad mixpultem. Hyde s ní ale začne vyvádět různé skopičiny a použije i pár efektů. Zelený laser visící za pódiem vytváří zajímavé obrazce a v momentě, kdy vytvoří kruh, do nějž zavře všechny tři chlapíky, říkám si, že takhle asi nějak vypadá brána do podsvětí... I pan Price dostane v jedné mezihře šanci u mikrofonu, ale jeho pokus o orientální vokál zní dost neslavně a unyle. Stmívání dává vyniknout perfektně synchronizované světelné show, která doprovází i geniální "Pearls Girl". Opět žasnu nad pro Underworld typickým hlubokým organickým zvukem syntezátorů. Skladba prochází vcelku dramatickým vývojem. Když už se zdá, že se definitivně vytratila, opět se vynořuje s ještě větší silou. "Jumbo", asi největší popina z koncertního programu, je bohužel takřka identická s albovou verzí - dosti rozvleklá, ale je težké odolat přívalům teplých syntezátorových ploch.

Debata, jestli Underworld radši trenýrky, nebo slipy, je, si myslím, zbytečná. Když poprvé zazní ona kosmická harmonie a Karl spustí: "Drive boy, dog boy, dirtynumb angel boy...", rozpoutá se "mega mega" karneval. "Born Slippy/Nuxx" prošlo také solidním liftingem, ale vždy nechybí nějaký ten element z originální verze, aby si mohl být každý jistý: "Ano! To je ta věc z 'Trainspottingu', co je proslavila!" Následuje další zásadní track - "Cowgirl", vrchol programu. "...i scream so much - you know what I mean - this electric stream", zpívá Karl a myslím, že mu všichni rozumí. Tisíce hlasů, tisíce rukou nad hlavou; davová terapie. V nejlepším je třeba skončit; Karl poskakuje a děkuje: "Wonderfull! Fantastic! Thank You!". Všichni tři se uklánějí, ale už je jasné, že lidé je bez přídavku nepustí. Překvapení se nekoná a nejenergičtější kousek, co mají pánové v repertoáru, tedy "Moaner", se rozjíží. Muzika a Karlův vokál gradují až k řezavé syntezátorové smyčce a závěrečnému breaku. Následuje poslední zamávání rukou a deset minut po jedenácté pódium definitivně pohasíná. Afterparty v Abatonu nabídla tři scény. Houseovou (Rai, Tráva, Airto), Break stage (Ghonzales&Babe LN, IM Cyber) a Red Zone (Diome, Javas, Groof). V houseové byla za chvíli taková sauna, že jsem zamířil přes džungli k posezení do poslední jmenované. Lidí plno, sedaček už méně, ale vyšlo to a já můžu vsedě rekapitulovat celý koncert. Příjemné deephouseové zakončení noci.

Říci, že Underworld předvedli svůj standard, je vlastně pochvala. Nemohli zahrát všechno, ale setlist oproti minule obměnili a i pověstného jamování bylo dost (i když ne vždy se to úplně povedlo, viz pan Price). Různorodost diváctva potvrdila, že fenomén Underworld přesahuje úzké hudební škatulky a že ačkoli už jsou Unterwelti za zenitem, živě pořád dávají: "Everything, everything, everything...!"

Playlist: Dark&Long, Twist, Two Months Off, King Of Snake, Spoonman, ???, Pearls Girl, Jumbo, Born Slippy/Nuxx, Rez/Cowgirl, Moaner

Underworld, Skyline, 13.7.2005