Když v roce 1975 vyšel u Supraphonu výběr toho nejlepšího, co za posledních patnáct let vyšlo u Motown Records, bylo to v normalizačním Československu zjevení jako z jiné planety. A taky snad proto se výběr jmenoval "Černá galaxie", protože byl prostě někde úplně jinde, než kde se nacházely oběžnice a hvězdy československé hudby v sedmdesátých letech. Žádná Zagorka a Špinarka, žádný Olympic, ale Diana Ross, Gladys Knight nebo Jackson 5. Když jsem pak tuto kompilaci před lety objevil v domácí diskografii, byl jsem jako u vytržení a oba dva vinyly jsem si celé dny pouštěl stále dokola. Nebylo tedy těžké sehnat někoho, kdo by v redakci lačně chňapl po kolekci remixů toho nejlepšího, co Motown ve svém klasickém období vydal. Různí remixéři a producenti se chopili svého úkolu a stvořili Motown Remixed.

Prohlásit o Motown Records, že je to nejvýznamnější label v historii moderní populární hudby, je možná velkohubé, ale těžko vyvratitelné. Bez hitů, které hlavně v šedesátých letech válcovaly rádiový éter, by dneska hudba vypadala naprosto jinak. Současnost už tak slavná není, ale i tak na tomto labelu vydává třeba Erykah Badu nebo India.Arie a v neposlední řadě i Stevie Wonder (od počátku až do dnešních dnů). Ve vývoji a trendech už slovo diktují jiní, Motown se proto zaměřuje na alternativu v r'n'b, soulu i hip hopu a na výnosnější vydávání starých klasik a různých antologií pro pamětníky. Ale bossové v ústředí už zjistili, že vyžít jen z pamětníků nelze donekonečna, proto vyšlo CD s peckami v novém hávu, v hávu, který by slušel dnešní době a který má získat mladé posluchače. Souběžně vyšla deska "Motown Unmixed" se stejným tracklistem, ale s písněmi v původní podobě.

Naštěstí se aspoň tracky tohoto výběru nenesou v klasickém duchu remixů US provenience, které jsou buďto v podobě obludných techno předělávek, nebo s novým rapovým intermezzem. Autoři nového zvuku se snažili nevzdalovat od škatulek originálů, jen je přizpůsobit době. Otázkou je, jaké době, protože některé znějí jakoby z druhé poloviny devadesátých let - například acidjazzově laděný "Quiet Storm" nebo deepfunkový "Papa Was A Rollin' Stone", na druhou stranu třeba "Let's Get It On" doslova vykrádá nové věci od R Kellyho (vyloženě "Step In The Name Of Love")... Jako Beastie Boys, jen s jinými vokály, je "I Just Want To Celebrate", jenže tady bych spíše usoudil, že jde o poctu, ne o nenápadité kopírování. V juchavém stylu Junkieho XL jsou "klaunovy slzy", čili "Tears Of Clown". Konečně k hip hopu obrácený mix "Mary Jane" přináší poměrně jasnou ódu na radost (tedy na Mary Jane), Abc jde ještě dál, barokní drnkací piáno tvoří jednoduchou, chytlavou a vlezlou melodii, která snad byla pro malého Michaela Jacksona napsána už původně, protože jeho zpěv (tady spíše rap) se k celému tracku skvěle hodí. "War" si i v nové verzi dokázala uchovat výrazný šlapavý rytmus, naléhavost apelu a jednoduchou chytlavost. A nakonec je tu i lehký výlet do budoucnosti s futuristickými zvuky prošpikovanou skladbou "Smiling Faces Sometimes".

Nápad celé desky by se měl ocenit a nepochybuju o tom, že lákavý nový a pestrý kabátek přitáhne k už tak skvělým, byť letitým originálům nejednoho posluchače. Některé z remixů jsou vydařené, jiné už méně a rozhodně se nemohou rovnat originálům, ale i tak je to prostě fajn poslech. Jen si nejsem jistý, kde a za jakých okolností si jej pouštět. Z části je skvělý na party, z části k večernímu rozjímání, působí lehce rozháraně a neuspořádaně a je slyšet, že pravděpodobně nevznikal jako jednotný koncept. To je velké minus, protože i v hudbě občas platí (jako ve sportu) - skvělé individuality nedělají skvělý tým.