Bill Callahan v rámci svého projektu Smog vydává už patnáct let nesmírně autentické a silné písně. Aktuální album "A River Ain't Too Much To Love" je jich plné a navíc dokazuje často napadané tvrzení, že s kytarou se dá tvořit neustále nově a přitom zábavně. Má to však jeden háček, ale o tom v recenzi.
© facebook interpreta "Von se cejtí jako matka světa? No tak to je moc!" děl kamarád na základě poslechu písně "I Feel Like The Mother Of The World" z poslední nahrávky chicagských
Smog.
"Takový nějaký pseudocountry či co..." pokračoval. Tak to tedy ne. Billa Callahana, takto hlavu, páteř i nohy Smogu, jen tak nezaškatulkujete. I když k tomu velmi sporá instrumentace, a vůbec celkový lo-fi zvuk, malinko svádí. Na poslední desce "A River Ain't Too Much To Love" však Bill úspěšně pokračuje ve šperkování svého osobitého vypravěčského umění, které má pro písničkáře tu snad nejdůležitější vlastnost, a sice že s opakovaným poslechem se z nenápadných písní-popelek stávají okouzlující princezny. Bez přehánění.
Položte si ale nejdříve otázku, zda jste dnes ještě schopni hudbě věnovat více času i poté, kdy vám nejprve jen tak prošumí hlavou, a možná teprve napodruhé se začne v hlavě rodit neodbytný pocit:
"tady se něco děje".
Smog toho nabízí hodně. Krom silných, často prakticky "neohratelných" skladeb, také velmi neobvyklá pozorování plná nečekaných metafor, zákrut a řešení letmo načrtnutých situací. Žádná deprese, ale juchání se také nedočkáme. Přitom je dost dobře možné, že vám po pozorném poslechu zůstane na tváři lehký úsměv. Nebude bezstarostný a už vůbec ne smířlivý, ale co na tom. Svět není černobílý. Ten Callahanův hýří barvami, ale musíte mít správnou optiku. Tedy chuť a schopnost naslouchat. Myslím, že vůbec není zavádějící oblíbené srovnávání s
Lou Reedem. Ono vážení vyřčených/polozazpívaných slov a kytarového doprovodu si o to přímo říká (Bill se onomu příměru snaží v rozhovorech bránit. Nicméně chabě). Spřízněnost není natolik markantní jako na čtyři roky starém a vynikajícím albu "Rain On Lens", kde si více hrál s elektrikou (ta ho v současné době evidentně už tolik nezajímá), ale pokud jste ještě se Smogem neměli tu čest a rádi se pouštíte na výpravy s
Tindersticks,
Leonardem Cohenem nebo s
Dirty Three, měli byste ho okamžitě zkusit.
Na své si přijdou i zarytí alternativci s předplatným
Wireu. Ti vědí, že jim Bill svedl jeden z největších objevů mezi "nezávislými" písničkářkami, Joannu Newsom. A ano, ani ona zde nechybí. V neposlední řadě ale "A River Ain't Too Much To Love" vřele doporučuji všem, které nudí zacyklená stejnost kytarových písní linoucích se z rádií a přitom na struny ještě dočista nezanevřeli. Fascinace akustickou nebo elektrifikovanou kytarou je něco, co může stále hýbnout světem. Přinejmenším tím vaším, vnitřním, a to za pokus stojí, nemyslíte? Ne, neptám se. To jest konstatování. O schopnosti napsat silnou skladbu mluví, sní a pokouší se kde kdo. Jen pár vyvolených to ale umí skutečně skvěle a
Bill Callahan k nim patří. Navíc si dovoluje takovou frajeřinu, že své melodické, rytmické i lyrické nápady nedává na odiv v nablýskaném cadillaku, ale zabaluje je do levného recyklovatelného pytlíku, který pak pouští po řece do světa, kde už je jen na vás, zda je vylovíte a necháte v teple svého domova zahřát. Dokáží s člověkem dělat divy, věřte mi.
Smog se českým fanouškům představí v pátek 1. července v pražském Paláci Akropolis.