Osvěžující jízda výtahem

"Mladí optimisté, staří pesimisté," napadlo mě bůhvíproč hned u prvního poslechu. Tahle deska je totiž natolik programově pohodová, letně oddechová a bezambiciózně se tvářící, že jí to skoro až nevěřím. Zdá se, že komerční úspěch The Strokes nedá mnohým spát a Hot Hot Heat nejsou žádnou výjimkou. Protože přesně v podobném duchu punkově jednoduchých, ale vší syrovosti zbavených a až vlezle melodických písniček se na aktuální desce pohybují. Ne - není to bůhvíjaký průšvih, dobře to šlape, poslouchá se to opravdu bez ironie příjemně a krom ortodoxních nezávisláků to asi sotva někoho urazí. Ale zároveň by bylo hloupé předstírat, že jste všechny ty melodie v minulosti ještě nikde neslyšeli. Protože pak by to s tím vaším rozhledem bylo vcelku bídné.

Vlastně ani není až tak o čem psát. Stejně tak jak dobře se ty písničky poslouchají, se i snadno vykouří z paměti. Oddechová deska se vším všudy. Pokud však vyznáváte heslo "Carpe Diem", je tady právě tak akorát pro vás. Už než se vůbec pořádně rozjede první skladba, je totiž nad slunce jasné, že žádné umění ani zásadní sdělení nebyly ani náhodou v plánu. Spíše se mi u toho vybavuje parta mladých opálených svalnatých Amíků, kteří se surfem pod paží kráčejí po pláži a za nimiž se kočičky v plavkách dychtivě ohlížejí. A přestup s tímto albem od menšího Sup Popu k velkému vydavatelství do toho všeho zapadá jako kostka do tetrisu.

Zdá se, že chuť aktuálně zabodovat byla pro kapelu mnohem silnější než chuť vytvořit něco nadčasového. A že se jim to povedlo bez laciného vnucování, je jasné i po pár posleších. Jestli je vám to málo, je to problém váš, nikoliv skupiny. Jasně že většina bude asi preferovat odrhovačky typu "Goodnight, Goodnight", ale o tom, že skladatelské schopnosti se neomezují jen na chytlavé popěvky, svědčí třeba závěrečná titulní, aranžérsky propracovaná a zvukově zajímavá píseň. A degradovat track s nešťastnou třináctkou na několikavteřinovou vsuvku, na obalu ani neuvedenou, taky není úplně marný vtip.

Ani se nenadějete a necelých čtyřicet minut (což je, mimochodem, pro mě taky znak vyspělosti a dostatku soudnosti) je pryč. A možností moc na výběr nemáte: Buď si ho hned půjdete pustit znovu a pak sjíždět dokola, dokud je čerstvé a zábavné, a nebo ho můžete odložit na dobu, až se vám bude chtít si něco poslechnout a nepřemýšlet u toho. Pak ovšem hrozí i eventualita, že už mezitím nebude - ehm - tak horké a žhavé, neboť podobný materiál stárne rychleji, než by se na první pohled mohlo zdát. Takže: Léto budiž pochváleno!