Je tomu asi rok, co jsem se procházel po svém i když rodném, tak nevelkém, skoro bych měl říct až provinčním městečku a tu mne upoutal plakát zvoucí na koncert skupiny Lo Dost. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si přečetl, že americká (považte) kapela má hrát v místní hudební hospodě, navíc covery Red Hot Chili Peppers, Incubus nebo Pearl Jam! Na koncert jsem se tenkrát nakonec nevypravil, ale když přišlo CD "...Last Chance Of A Lifetime" do redakce musicserveru, chtěl jsem slyšet, co z mých výše jmenovaných oblíbených kapel ve stylu Lo Dost zůstalo.

A tahle trojka mě překvapila podruhé. Čekal jsem leccos, ale určitě ne velmi hrubozrnný poprock s přesahy (zejména v kytarových partech) do metalu, ovšem stále se silně popovým vokálem. Ten je jednou z deviz, kterými kapela disponuje. Hlas Iana Keloskyho má velmi příjemnou barvu a ve spojení s naléhavostí, případně nějakou tou krabičkou na zkreslení nabývá opravdu zajímavých poloh. Ovšem kytara, v podání stejného muzikanta, takovou sílu ani zdaleka nemá, ať už s krabičkami, nebo bez. Zejména ve skladbách s metalovějším spodkem je fádní, skoro bych se nebál říci nudná, opakující stále stejné motivy. A když už jsme u toho, poslechnete-li si desku celou, zjistíte, že i při zpěvu má Kelosky dva až tři postupy, které si rád tu a tam zopakuje.

To souvisí s další věcí, kterou musím pánům z Lo Dost vytknout. Pokud nepočítám dvě balady - "The Lost" a "Sometimes She Cries" - u ostatních písní se poměrně rychle dostaví pocit jednolité hmoty, kdy jedna písnička je až příliš podobná jiné, a tak ztrácíte přehled, kolik jste jich už vlastně slyšeli. To se samozřejmě časem zhoršuje a když jsem se dostal k písni "Jealous", přestávalo mě album už docela vážně bavit. Tak nekomplikovaná hudba by si asi zasloužila kromě výtečné technické úrovně, kterou nahrávka disponuje, i větší pestrost a více hudebních nápadů, aby se dalo hovořit o dobré desce. Invence a nápaditosti je tu totiž povážlivě málo a když už si myslíte, že konečně přichází nějaký zajímavý moment, jakým by mohl být kupříkladu trochu do funku zabrousivší úvod (respektive asi tak první dva takty) předposlední "The One", buďte si jisti, že je to opravdu jen na chvilku, neboť je okamžitě rozveden do banálního akordového postupu, jimiž se deska jen hemží. O banalitě textů snad netřeba hovořit, to je bolest mnoha lepších a zkušenějších kapel. Moje zklamání sice trochu napravuje třeba hned druhá "Feel Real", ale celkový pocit z desky to nemůže nijak změnit.

Pro nenáročného posluchače nemusí být deska kapely Lo Dost ani zdaleka tak nezajímavá, jako se jeví mně, nedá se jí totiž upřít, že by těsně před půlnocí přišla k duhu třeba na nějaké bujařejší oslavě. Pokud si chcete pročistit hlavu naprosto nenáročnou hudbou, pak vřele doporučuji. Ale dejte mi auto a dvacet čtyři hodin, já objedu svůj Středočeský kraj a najdu vám dvanáct kapel do tuctu, které hrají minimálně stejně zajímavou hudbu a při troše dobré vůle by byly schopny obohatit náš hudební trh zásadněji. Lo Dost nepřinášejí na této desce nic svébytného ani nápaditého a navíc tak činí naprosto průměrnou a nezajímavou formou.

A pokud chcete vědět, jak se kapela dostala do oné hudební hospody a pod křídla českého Popronu, pak vězte, že odpovědí je rodilý Pražák Marcel Kroulík za bicími. Jen pro pořádek.