Foo Fighters to trvalo přes dva a půl roku, než vydali novou desku. Dave Grohl, jak je jeho dobrým zvykem, zásoboval tisk postupným uvolňováním informací, lidé to hltali, novináři po tom skákali jako krávy po slámě a vydavatelství se jen radovalo. Další blockbuster těchto kytarových maníků se chystá vstoupit na světlo boží, mnuli si ruce manažeři. A asi také jo, prodávat se to určitě bude skvěle, jenže do historie to jako bůhvíjak výjimečná nahrávka nevstoupí. Tak jak mnoho dvojalb předtím i novinka Foo Fighters "In Your Honor" trpí syndromem přecenění: Dvacet skladeb je zkrátka moc a uposlouchat především akustickou část dílka může být úkol ne snad přímo heroický, ale rozhodně zdlouhavý. Užít by se dala klasická formulka o tom, že kdyby Grohlovi kumpáni vybrali průřezových dvanáct kousků, vrzli je na jedno CD a to vydali, výsledek by byl podstatně lepší. Pozdě bycha honit, chce se ovšem říct.

Proč oni se vlastně Foo Fighters stali tak slavnými? Na tuto otázku je třeba si odpovědět ještě předtím, než si pustíte "In Your Honor". Inu, svou roli v tom nepochybně hrála sláva bývalého člena Nirvany, ale jak dokazuje osud druhého pohrobka Chrise Novoselicka, nebylo to pouze jméno. Foo Fighters chytře navázali na grunge tam, kde se zdál skončit. Vykašlali se na undergroundovou image, fuč byla proklamovaná i skutečná anarchie, do zbraně byly naopak povolány strohé melodie, křičené do větru omezeným Grohlovým vokálním rozsahem. Kytary vrzaly střídmě, aby zdi nepraskaly, ale zase se na to dalo zaskákat, čemuž se podřídila i vesměs bigbítová rytmika. Když to člověk shrne, vyjde mu z toho chytlavý, ostrý kytarový rock, který má v sobě dost myšlenky, aby ho nebylo možno odbýt jakožto vykalkulovanou zábavu. V tom to vězí: Foo Fighters byli přímí, jednoduší, zároveň melodičtí a energičtí. Tak nějak sympaticky obyčejní, a proto úspěšní. "In Your Honor" má ukázat, že jejich potenciál je mnohem širší, že jsou to komplexní skladatelé, jimž není nic cizí. Ani nářez, ani ploužák.

Hlučné album je lepší. Otevírá ho netradiční pecka "In Your Honor", která se dvě minuty rozjíždí, rytmika se záměrně krčí vzadu a chystá se na punkový výstřel v posledních pár vteřinách. Výbušná jízda pokračuje i dále, "No Way Back" staví na drsném rock'n'rollu, singl "The Best Of You" skvěle dokumentuje výše uvedené trademarky skupiny a přidává hodně z popové podbízivosti. Na "DOA" se Dave Grohl rozpomněl, jak paříval s Joshem Hommem v Queens Of The Stone Age (Homme je mimochodem spolu s Norah Jones jedním z hostů desky). S pátou "Hell" ale jako by se začalo vkrádat zlověstné vyčerpání, skladba nadějně začne, avšak zlomí se v ordinérně odsekávanou kytarovku. Zároveň vyplouvá na povrch hlasové omezení Grohla, který má sice patřičně drsný vokál, ale ve svižnějších polohách se často propadává do stereotypu. Z něj ho vyzdvihne především textově vydařená hitovka "The Last Song" a podivně humorná "End Over End". Když se to vezme kolem a kolem, ostrá část "In Your Honor" by zasloužila hodnocení v rozsahu 8/10 až 6/10, záleželo by na preferencích toho kterého posluchače.

Akustická sekce dvojalba ale zdaleka tolik pozdvižení nepřináší. Foo Fighters na ní sice dokazují, že jejich songy nejsou jen hopsavé, tříakordové tancovačky dobré na stadiony, otázkou ale je, jestli od nich někdo takové důkazy vyžadoval. Ze všech deseti pomaláčů se dají vybrat tak tři čtyři vskutku nadprůměrné věci (dráždivě melodická "Miracle", nirvanovská "Friend Of A Friend" nebo neupraveným zpěvem bubeníka Taylora Hawkinse ozvláštněná "Cold Day In The Sun"), ostatní jsou jen vata, která uteče, aniž byste ji zaznamenali. Chybí jí atmosféra, silné nápady, výrazné melodie, rocková přímočarost, tolik typická pro "normální" Foo Fighters. Vždycky jsem měl pocit, že parta kolem Davea Grohla je zbytečně přeceňovaná, že to žádní bozi nejsou. A měl jsem pravdu, zdá se mi nyní. "In Your Honor" dokazuje, že Foo Fighters podobně jako řada dalších nadprůměrných řemeslníků sekají chyby stejně dobře jako úderné tracky. A tak to má asi být.