Bratislavský festival Wilsonic byl dlouho ohlašován jako nejzajímavěji obsazený letní festival na území bývalé federace. Nesliboval žádné umělé hvězdy nebo vyschlé legendy, ale progresivní trendy a opravdu zajímavá jména. Dva koncertní večery v bratislavském klubu PKO nakonec potvrdily, že stylová rozrůzněnost a odvaha pořadatelů jsou jen k dobru věci, i když ne vždy jsou zárukou toho, že bude plný dům.

Kromě velmi zajímavého line-upu byl jedním z hlavní lákadel také sobotní odpolední program v prestižním prostoru Bratislavského hradu. Bohužel ještě ve čtvrtek večer pořadatelé tuto část festivalu zrušili kvůli nepříznivé předpovědi počasí. Kompletní sobotní program se tak přesunul v sychravém sobotním odpoledni do klubu PKO (neboli cudně přejmenovaného sídla komunistické kultury v Parku kultúry a oddychu na břehu Dunaje). Návštěvníci festivalu dostali šanci vidět ve třech sálech za jedno vstupné vlastně dvojitý program, rychlá změna ale zároveň odstartovala sérii změn line-upu, ve kterém se po čase člověk zcela přestal orientovat.

V pátek v rámci Wilsonicu hráli v PKO Hood, Max Tundra, Jazzanova (bohužel bez na poslední chvíli omluvené vokalistky Clary Hill) nebo Khoiba. Já jsem ale do Bratislavy vyrazil až v sobotu. Původně jsem se chtěl podívat na vystoupení na Hradě, ale po zmíněném zrušení jsme dorazili až do PKO. Celý koncert měl začít v šest, ale kromě DJe ve vestibulu klubu se nic nedělo až zhruba do osmi. První vystoupení před poloprázdným sálem předvedl francouzský projekt Double U. Zpěvák a kytarista Franck loni debutoval albem "Life Behind A Window" na značce Sonar, v Bratislavě se představil ještě s bubeníkem. Musím přiznat, že jeho vystoupení mi připadlo vyloženě mdlé, imitoval akustické sessions Kurta Cobaina nebo Laynea Stayleho z Alice In Chains a do toho čas od času pustil z datky zvukovou smyčku. Zoufalé pokusy probudit diváky "teď pustíme něco tanečnějšího" ale vesměs vyšuměly do prázdna. O půl desáté se na pódiu objevili M83, původně hlavní tahák neuskutečněného hradního vystoupení. Studiový projekt Francouze Anthonyho Gonzaleze se ukázal ve čtyřčlenné koncertní sestavě a předvedl průřez výbornými alby "Dead Cities, Red Seas & Lost Ghosts" a "Before The Dawn Heals Us" včetně aktuálního indie hitu "Don't Save Us From The Flames". M83 surfují na vlnách kytarových vazeb podobně jako kdysi na začátku 90. let shoegazingové partičky jako My Bloody Valentine, ale sound ještě vylepšují retro zvuky stařičkých syntezátorů á la Jean Michel Jarre. Vůbec nejblíže ale mají k space rockovým kapelám typu Mogwai, Tortoise nebo Sigur Rós. Naživo jsou M83 velmi působiví, posluchače zahltí mohutnými zvukovými stěnami ponuré nálady a nechají ho, aby v nich volně splýval. Jejich koncert určitě patřil k jedněm z vrcholů Wilsonicu, škoda jen, že i oni hráli před poloprázdnou halou.

Kvůli časovému skluzu byla vystoupení slovenského hiphopového DJe Viktora Hazarda a následně i rapové jedničky Vece notně zkrácená. Druhý jmenovaný si na pódium přivedl svého parťáka ještě z časů Trosek - DJe Jazzyho, a také kolegu Zverinu (alias Fikusa nebo FTHC). Dávali většinou věci z alba "Dobré ráno", něco z časů Trosek a na závěr i Vecovu klasiku "Calex City". Stále propastný rozdíl mezi středoevropským a anglickým rapem se vyjevil ve chvíli, kdy na pódium nastoupil londýnský hiphopový projekt One Self. Rusko-anglický producent DJ Vadim se v něm spojil s turntablistou DJem Woodym a rappery Yarah Bravo a Blu Rum 13. Jejich poklidné vystoupení neagresivního hip hopu představilo jejich bezejmenné debutové album včetně několika klasických Vadimových skladeb. One Sefl byli nedávno v Brně, Vadim s Yarah Bravo na předloňském Hip Hop Kempu a vždy předkládá podobná vystoupení, drobná Yarah je pořád vynikající rapperka, její kolega Blu Rum 13 ji vydatně sekundoval a Woody výborně scratchoval. Skvělým pokračováním Vadimovy rozverné nálady byl maďarský Marcel's Street Sonic Band, který hraje moderní dub kombinovaný s drum'n'bassem nebo breakbeatem. Vystoupení dominovala vynikající ghanská rapperka a zpěvačka Sena.

Značně podivným zážitkem ve vestibulu bylo vystoupení maďarské DJské dvojice Keyser & Shuriken, kteří míchali funk, dub, salsu a hip hop a do toho jim dva jazzoví zpěváci s tralaláčky na hlavě prováděli zvláštní hlasové exhibice. Řekl bych, že vystoupení východoevropských projektů (ehm, visegrádské čtyřky by vám znělo lépe?) bylo vítaným osvěžením obvyklých sestav festivalů (jedna hvězda + kupa domácích kapel). I v Maďarsku a Polsku se totiž dělá velmi zajímavá hudba. Kolem půlnoci se otevřela i techno stage v přilehlé Estrádní (ehm?) hale a návštěvníci se dočkali několikrát odkládaného vystoupení německého glitchového mistra Apparata. Na rozdíl od pražského vystoupení hrál hodně tvrdě, do minimalistického techna ale míchal své oblíbené hlukové plochy nebo chybové loopance. Warp večer pak pokračoval s Chrisem Clarkem, N>E>D nebo Zillou. Je ani před ránem hrajícího DJ Diestlera jsme už bohužel neviděli.

Shodou okolností jsem v květnu a červnu absolvoval tři festivalové večery na dunajské ose. Ve srovnání s dvěma zastávkami na rakouském Donaufestu vychází slovenští pořadatelé poražení a nemůže za to jen nepřívětivý prostor socialistického kulturáku PKO. Zdálo se mi, že festival se chce prezentovat jako ostrůvek sebevědomé progresivní hi-tech kultury, v chladných stěnách Pakulu na mě ovšem spíše dýchl duch husákovských a bilakovských časů. Na Donaufestu dostali prostory do rukou designéři a výtvarníci, na Wilsoniku stánkaři s bagetami. Jako mimobratislavského návštěvníka mě dost zarazilo, že na webových stránkách chyběl popis cesty ke klubu, uvnitř pak program za 30,- Sk a věčně naštvaní postarší pánové, pravděpodobně místní "ochranka", která neustále vartovala v sále. Na druhou stranu je potřeba říci, že line-up byl minimálně na "federální" poměry opravdu velmi dobrý a v Česku prostě stejně dobře obsazený dvoudenní festival nenajdete. Za rok třeba vyjde i vystoupení na Hradě.

Wilsonic, Bratislava, Slovensko 11.6.2005