Komerční a hlavně posluchačský úspěch a nadšené výkřiky kritiků jsou důvodem, proč byla novinka "V hoře" netrpělivě očekávána na všech frontách. Hned po vydání se CD vyhouplo na přední místa prodejnosti, kde z první pozice sesadilo do té doby neporazitelnou Anetu Langerovou. U alternativní osamělé písničkářky, která se prodírá nevyšlapanými cestami na okrajích či zcela mimo mainstreamové žánry, jde mluvit o úspěchu přímo zázračném. Čím si tahle slečna s hlasem jako řemen podmanila národ válcovaný nelítostnou mašinou komerčních rádií, kde Zlatého slavíka pravidelně vyhrává Karel Gott, Lucie Bílá a pivní bigbeat Kabátů, národ přilepený k obrazovce žvýkačkou jménem SuperStar?

Možná právě syrovostí, upřímností svých skladeb i projevu. Možná osamělým solitérstvím, punkovou nepřizpůsobivostí, neokázalým nezájmem o upachtěnou honbu za hvězdným pozlátkem. Možná tím, že takovou Radůzu můžete potkat v nádražní hospodě, ve vlaku, může vás vzít stopem. A především hudbou, kterou tu dělá málokdo, hudbou originální, autentickou a neoposlouchanou. A proto se vraťme zpět od chvalozpěvů k aktuálnímu albu. A začneme pěkně od začátku. Od posledního kilometru, kde sedí "Dědek s cibulí". V téhle chvíli jsem se chtě nechtě začal trochu ošívat, jelikož mi až příliš jasně vytanul na mysli otvírák z "Při mně stůj", písnička "Jedem". Stejně rychlý akordeon, stejně silný plný hlas a žargon předměstských čtvrtí. Ano, stará dobrá Radůza. A toho jsem se bál, to mne trochu vyděsilo, protože z představy, že budu poslouchat starou dobrou Radůzu ještě dalších dvacet songů, mi zatrnulo. Naštěstí si tohoto zřejmého nebezpečí byla autorka dobře vědoma a hned v druhé skladbě změnila tempo i náladu. Za ostrým prošleháváním akustické kytary probublává kontrabas Františka Raby. Ten je spolu s kytaristou Omarem Khouajem a harfistkou Ivankou Pokornou jedním ze tří hostů, kteří citlivě doprovázejí hlavní interpretku a kteří jí poskytují další výrazové prostředky.

Naštěstí není toto trio hostů jediným zpestřením desky. Radůza získala a získává stále nové zkušenosti, ať už jde o vlivy hudební, nebo o zážitky, které umně vkládá do osobitých a často velmi osobních textů. Od minulého alba jako by vyrostla a rozšířila své vyjadřovací schopnosti. Častěji využívá klidných poloh, které jí náramně sluší. V překrásné "Sněží" nemůžeme nevzpomenout na zpěvaččinu hudební kmotru Zuzanu Navarovou, kterou jako bych slyšel, když v "Na sever" Radůza zazpívá: "Tam do tý dálky volaj mě alky." Některé skladby jako by zpívala mladičká a nevinná dívenka s hlasem k prasknutí křehkým. A hned v zápětí se vrátí uhulákaná dryáčnice, která s pusou od salámu a hlasem jak rezavá břitva rusky vyřvává závěrečnou sloku Vysockého skladby "Plachta". Na albu můžeme slyšet názvuky melodiky severské, stejně jako francouzský šanson zkřížený s reggae v nápadité "De Nimes" či italsky zpívaný popěvek "Una Cartolina". Texty oscilují mezi obhroublým hospodským žargonem a citlivými, pozornými črty, v kterých se mísí vkusné metafory s jasným, přímým popisem většinou lehce posmutnělých událostí. Přitom jsou obě polohy stejně silné, stejně autentické. Velkým oživením je také zakomponování výrazů, slov či celých slok v jiných jazycích, ať už je to francouzština, italština či norština.

Dokonalou syntézou Radůziných skladatelských a textařských dovedností je podle mne titulní skladba "V hoře", inspirovaná pravděpodobně cestami do severských zemí. Kolovrátkový, hypnotizující motiv, který hraje akordeon, mi chtě nechtě asociuje filmovou hudbu Philipa Glasse - zpočátku monotónní linka zpěvu košatí, píseň pozvolna graduje. A ve chvíli, kdy voda trhá ledy, mi běhal mráz po zádech z té koncentrované, syrové síly. V tomto okamžiku jsem si byl naprosto jistý, že Radůza vystoupila z pomyslného stínu předchozích dvou alb, že překonala sama sebe a opět přinesla něco, co nikdo jiný před ní. Podobným způsobem na mne působilo ještě několik skladeb, určitě bych chtěl připomenout "Vojáčka z cínové lodi", francouzsky zazpívanou "Mulhouse", jemnou "Zahrály housličky" či vodkou a zpěněným mořem čpějící "Plachtu". Přesto jsem se neubránil dojmu, že k naprosté dokonalosti alba něco chybí. Nebo spíše, že něco přebývá. Domnívám se, že by desce prospělo pevnější producentské vedení, že by se prostě bez některých skladeb docela dobře obešla. Není jich snad ani mnoho, možná dvě, či tři, přesto díky nim celek poněkud ztrácí na naléhavosti, energie se rozmělňuje. Při téměř hodinové stopáži a omezeném instrumentálním obsazení může být takový nedostatek docela zádadní. A to mi přijde, u jinak velice povedené desky, přece jen trochu škoda.