Jo, jo, na tuhle placku se těšilo hodně lidí, páč Královny z kamennejch dob to umí pořádně rozpálit. Kdyby jenom to! Když udělaly "Songs For The Deaf", což už jsou dneska víc než dva járy, stali se z nich takoví ti proroci, jak se to s oblibou říká. Že prej návrat ke kořenům a moderní vize současně, že prej spása rock'n'rollu a přitom žádný tralala. No, když to tak člověk pozoruje ze sedla nablyštěnýho harleje a do shrbenejch zad mu pere jižanskej puchejř velkej jak mámina plotna, musí se uchechtnout, protože von ví svý. Queens Of The Stone Age na tohle všechno totiž zvysoka kašlou, ti kluci si mydlej svůj rokec a nějaký řeči je nevyvedou z míry. A bourání hranic? K čemu, když maj kytaru a co chtěli, řekli už minule? Dyť přece stačí mít pořádný koule a umět to valit z kopce.

Inu, možná to nebylo úplně nepřesnější uvedení nové desky QOTSA "Lullabies To Paralyze", ale když z ní sálá tak strašně ona jižanská živočišnost, chlapáctví, prostě všechny ty atributy tzv. stoner rocku, že nešlo jinak než se na chvíli stylizovat do role zaprášeného pekelného anděla a pěkně od srdce to vyklopit na talíř. Stejně upřímně, jako to udělaly Královny. Nebraly si žádné servítky a na svou třetí desku nacpaly všechno, co je napadlo a co považovaly za dost dobré, aby to dále budovalo jejich image ušmudlaných intelektuálů, kteří umně mísí agresivitu s melodií, drsnost s libozvučností, country s hardrockem. A v zásadě se jim to podařilo, akorát se možná bude ozývat, že to není taková bomba, jak se čekalo. Vždyť se kolem QOTSA vytvořila aureola polobohů, spasitelů rocku, kteří vším, co dělají, posouvají hranice. Inu, jestliže takové tvrzení bylo diskutabilní u "Songs For The Deaf", u "Lullabies To Paralyze" neplatí ani náhodou. Banda vedená Joshem Hommem natočila solidní desku, ale hovořit o výjimečnosti přece jen nelze.

Když tak otevřete booklet, asi první věc, která vás napadne, budou Smashing Pumpkins a jejich opus "Mellon Collie And The Infinite Sadness": Všude se povalují podivná zvířátka, je to lemováno divnými znaky a dvojsmyslnými zkazkami. Nejinak tomu je s hudbou, která někdejší Corganovy premianty v lecčems připomene. Není to tak tvrdé a afektované, ale stísněnost a naléhavost jsou všudypřítomné. A je to stejně neuchopitelné, protože zatímco úvodní "This Lullaby" je folková říkanka, čtvrtá "Tangled Up In Plaid" duní jako správný stadiónový metal. K muzice QOTSA nelze být netečný, protože roste z vroucích pramenů, zmítá se v kořenech poctivého bluesrocku, je dychtivá a tupá zároveň (všechny riffy jsou jakoby nevybroušené, lehce unylé, a přitom tak drásavé, jak ukazuje třeba "Burn The Witch"). Samozřejmostí, kvůli které si Královny oblíbili i ti, kteří jinak hutné kytary nemusí, jsou decentní melodie, za něž by se s klidem postavili i mainstreamověji ladění hitmakeři. Když si připočtete nadhled, který z toho dýchá, bomba se klube na svět.

Ano, vždyť se zatím píše, že QOTSA jsou perfektní skladatelé, dobří instrumentalisté, mají jasno ve svém směřování, dokážou progresivně těžit z tradice. Tak kde je problém? Pro každého asi někde jinde. V podstatě jde o to, že kapela je proti své vůli tak strašně přeceňovaná, až se nechce věřit, že jsou to lidé. "Lullabies To Paralyze" je parádní deska, která pěkně plyne a čím víc ji posloucháte, tím víc se vám líbí, jenže i ona začne ke konci nudit, protože ksicht Královen je někdy až příliš čitelný. Ne všechny melodie jsou skvělé, ne všechny hudební nápady jsou dostatečně nosné, psychedelie je v závěru také víc, než je zdrávo. To lze ale přece říct o každé bandě a platí to i o QOTSA. Jsou to prostě šikovní hračičkové, kteří si zaslouží hodně pozornosti, ale zároveň by měli nosit na hrudi ceduli: "Hej, vy, páprdové, vykašlete se na teoretizování a poslouchejte! Vždyť jde hlavně o to, aby byla prdel, ne?"