Pomiňme fakt, že výběry mohou samotným umělcům často spíš uškodit než pomoct. A že i pro první seznámení s nimi je lepší obstarat si nejlépe znalcem doporučené řadové album, protože to by mělo vždy držet lépe pohromadě. Ono je totiž velké umění sestavit dobrý výběr. Časté představy vydavatelských společností, že stačí k sobě nahromadit pěkně popořádku rádiové singly, trochu je přemasterovat, doplnit nejlépe nějakou koncertní verzí starého fláku a rychle s koláčem na trh, nekončí většinou moc šťastně. "The Ultimate Collection" Pogues je trochu jiný případ, i když ne o moc. V historii kapely už byly ze stejných písní poskládány rozhodně mnohem lepší výběry.

Recenzovaná kolekce má své klady, abychom začali pozitivně. Poměrně bohatý booklet, dvě CD nahuštěná po okraj, dvakrát dvaadvacet písní v různých verzích. Přístup vydavatele tu byl tedy vcelku poctivý, fanouškům chtěl naservírovat maximum. To dokazuje i dost rozsáhlá vzpomínková výpověď stávajícího flétnisty a vokalisty Spidera Stacyho, která v přidané knížečce zabírá čtyři celé strany drobným písmem. To je ale asi tak jediná hodnota navíc, kterou výběr jinak vesměs profláklých a tisíckrát publikovaných kusů od Pogues obsahuje. Více než kdy jindy je tu sběratel desek kapely ponoukán k výkřikům, že mnohem méně by mohlo znamenat mnohem více. Písně v pořadí, ve kterém jdou na kompilaci za sebou (třeba přiznat, že klíč řazení skladeb není lehké dešifrovat), zkrátka nějak nefungují. Začátek zabírají tracky spíše pomalé a utahanější, teprve v poslední třetině jsou nakumulované vypalovačky typu "Hell's Ditch". Schází tu empatický dramaturgický přístup, jaký byl jasně pozorovatelný například u třináct let staré doplňkové výběrovky "The Rest Of The Best" (mimochodem na recenzované desce je z ní obsaženo devět tracků). To je příklad bestofky, která se dá poslouchat jako samostatné album, která má vývoj, vymyšlené pořadí, parametry klasické studiovky.

Druhé CD "The Ultimate Collection" možná naláká mnohé poguesofily. Záznam koncertu z londýnské Brixtonské akademie z roku 2001 se tváří, vzhledem k tomu, že Pogues jako kapela už od roku 1996 nevydali žádnou desku a oficiálně v podstatě nefungují, jako výjimečná raritka. Zvláště ti, kdo na konci devadesátých let zažili zpěváka Shane MacGowana na fenomenálním vystoupení na pražském E. T. Jamu, se museli na podobně starou živou nahrávku jeho kapely těšit. A právě ti musí zažít největší zklamání. Koncert nemá šťávu, je utahaný, muzikanti ospalí, MacGowen tradičně opilý (tentokrát na rozdíl od pražského koncertu ne tak roztomile a na úkor tahu na bránu). Zvláště vedle původních studiových verzí z CD1 (na živáku jich odsud zazní celých patnáct) jsou ztráta energie a vyschnutí muzikantské euforie patrné až běda.

Snaha velká, výsledek neuspokojivý, místy až kontraproduktivní. Bohužel. Na to, jak byli během čtrnácti let studiové kariéry Pogues aktivní, a na to, jak jsou dodnes originální a nadčasoví kloubením tradičních irských motivů s tím nejzaplivanějším pub rockem, by zasloužili mnohem důstojnější ultimativní zúčtování.