Na groteskní příběhy zázračně nalezených hvězd domácí hudební scény jsme si už dávno mohli zvyknout. Na sklonku roku 2002 bylo zbytečné někomu vyprávět, kdo jsou a co pěkného hrají Support Lesbiens, přitom deska "Regeneration" v době svého vydání zajímala málokoho. Podobně je tomu dnes se Sunshine (kdo se nechytá, ať zaskočí sem). Také okolo nich se strhl divný mediální humbuk, lemovaný lavinou superlativů jim přisuzovaných a hlavně jejich takřka protivnou všudypřítomností. Zatímco Kay a spol. z toho tak akorát mají legraci, dřívější fanoušci se cítí uraženi, jelikož do jejich řad se vměsnal nejeden trendař bez názoru, na dříve pohodových koncertech se nedá dýchat a z "Victim Is Another Name For Lover" se připosrala i zahnilá rádia (což u nich Sunshine částečně diskredituje).

Pokud po tomto odměřeném úvodu čekáte, že moje hodnocení bude jiné než plné chvály, musím vás zklamat - Sunshine si totiž všechen tek sukces zaslouží. Osobně si nemyslím, že by měli nějakou extra šanci udělat do světa díru větší než halíř, jejich potenciálu v zahraničí dosahuje spousta jiných kapel a na nové tváře se těžko zvyká. Ve srovnání s tuzemskou kytarovou scénou jsou však přinejmenším výjimeční, ani ne pro to, kolik toho už dokázali, jako pro svou excentrickou image a hlavně špinavý, syrový a naprosto nekompromisní sound, jenž mimochodem zní světově (vzhledem k technickému a producentskému zázemí nic překvapivého).

Co do zvuku jsou tito Táborité nejčastěji přirovnáváni ke kapelám The Cure (kytary), Joy Division (basa), Primal Scream (spojení rockových ploch s elektronikou) či Public Image Ltd. (Kayův zpěv a post-punkový přístup k věci). Ani jedno z těchto jmen ovšem nelze brát jako stoprocentní východisko k utváření představ o tom, co Sunshine hrají, vlivů a hudebních asociací by se totiž našlo daleko víc (Placebo, Dead Kennedys, Nine Inch Nails, Marylin Manson, ale i třeba Depeche Mode). Snad nejvíce si mládenci dávají záležet na pestrosti kytarových partů, které v nejrůznějších podobách a odstínech vrství ve statné, působivé zvukové stěny; dočkáme se mj. riffů brit-rockově melodických, punkově zběsilých, metalově kvílivých, navazbených i všelijak naefektovaných, slovy nedefinovatelných (výrazy jako podrážděně bzučivé či rozespale bručivé zní fakt stupidně :). Minimálně stejně výraznou složkou a hlavním poznávacím znakem Sunshine je zpěv charismatického frontmana Kaye, který střídá frenetický jekot s nadrženým šepotem i vyrovnaným přednesem. Hudební ksicht kapely pak dotváří výrazná, velmi hutná baskytara a elektronické prvky, jež písně povětšinou spíše šperkují, pouze výjimečně přebírají hlavní slovo a starají se tak o příjemné spestření.

Ačkoli to na první poslech nemusí být přímo evidentní, "Moonshower And Razorblades" je pestré jak co do stylů i nálad. Krom zmíněného post-punku a prvků electro-scény tu najdeme např. jemné i silnější odkazy na osmdesátá léta ("Victim Is Another Name For Lover"), glam-rock ("Let's Have Hips Talk") i disco ("Never's Always Never"), dočkáme se věcí nechutně agresivních ("Vampire's Dance Hall") i baladických ("Victoria's Secret Blackmail"). Těžko vystihnout nejlepší moment alba, ať už jde o singl "Victim Is Another Name For Lover", melancholicky zabarvenou hitovku "Lower Than Low", ponurou "Let's Have Hips Talk", valivou tuc-tuc-věc "Miss Kkarma Kkoma", závěrečnou "Riot Of Misfits" či o zmiňované "Vampire's Dance Hall" a "Victoria's Secret Blackmail", jako posluchač jsem naprosto spokojený. Jediné, co nechápu, je angažmá maestra Trickyho v "Neon Religion" (podle mě bylo zcela zbytečné).

Jak vidno z výše uvedeného, "Moonshower And Razorblades" je albem silným, vyrovnaným a pak také muzikantsky rafinovaným - na jedné straně stojí masa intenzivní energie, na druhé straně působivá atmosféra, přehledná přímočarost a hitová melodičnost. Nejde sice o nic hloubavého, ale je to zatraceně dobrá pařba, která chytí za koule a nepustí.