Debut pražské čtveřice Hm... vyšel v roce 2000 a od té doby se udála spousta věcí. Nejenom, že jeden ze zakládající duchovní dvojice, kytarista a klávesista Marek Doubrava, opustil slibně se stále kulminující kariéru u Tata Bojs a upřednostnil kapelu, kterou mnozí mylně považovali za jeho bokovku, ale i tehdejší stálý host skupiny Filip Nebřenský dal vale svému dosavadnímu dlouholetému působišti v Oswald Schneider a rozšířil nastálo sestavu. V průběhu času se jim pak podařilo vymanit se z pozice lokální kapely, zahrát si na pár festivalech a objevit se na televizní obrazovce v samostatném profilovém pořadu. Poslední personální změnou pak bylo přijetí stálého bubeníka Tomáše Rejholce, který nahradil hostujícího Milana Caise a pro Hm... tak nastala nová etapa. Její výsledek nyní skupina předkládá na svém druhém studiovém počinu. Na jeho křest, který proběhl v pražském klubu Delta, se na ně přišlo podívat téměř čtyři sta lidí a ještě za tentýž jediný večer se prodalo přes sto třicet kusů novinkové desky. Což o něčem svědčí.

Co je patrné na první poslech, je fakt, že skupina si již vytvořila svůj charakteristický zvuk, podle kterého ji snadno poznáte, aniž byste nutně museli danou skladbu znát. Je hodně barevný a pestrý, a to nejen proto, že všichni z ústředního tria střídají pravidelně alespoň dva nástroje. Hm... si většinou pohrávají s různými formami křehkosti, jakoby se programově vyhýbali jakékoliv hutnosti či agresivitě vůbec. I na nové desce je vše odlehčené, a i když v textu zabrousí k závažnějším tématům, jakým je třeba klasická Wolkerova balada, výsledek je většinou daleko od případných depresí a překvapivě často ani nepůsobí vážně. Onou výjimkou potvrzující pravidlo je na (opět zcela úžasném digipackovém) obalu neuvedený bonus, takřka hard-corová verze skladby "Babička".

Stejně tak, jako je už stabilizovaná sestava, působí ve srovnání s debutem mnohem kompaktněji i materiál nastřádaný na druhé album. Dotažené jsou především vokály, které s třetím hlasem Filipa Nebřenského získaly na síle a barevnosti. Jen textově zůstalo vše při starém - vedle dvorního autora Petra Kotouše opět kapela sáhla ke klasikům a zhudebnila své objevy z oblasti poezie, která tentokrát v textech převažuje. Přistupuje k ní opět laskavě, pohrává si s ní bez přehnané úcty, ale i bez dryáčnických úprav. A to se prosím nejedná o poezii současnou, nýbrž 'čítankově' klasickou. Seifert, Wolker, Apollianaire, Rimbaud, Orten... - zhudebňuje je vůbec v současnosti u nás ještě někdo jiný? A podobně jako s lehkostí pánové pracují s hudbou i texty, zcela přirozeně přistupují i k humoru, který je častý, nicméně ne třeskutý a prvoplánový. Daleko více vtípků napoprvé zaregistrujete při čtení textů než samotném poslechu. A i později se sotva budete popadat za břicho, ovšem i při nedostatečném smyslu pro humor se jen těžko ubráníte pousmání. "Mám tě rád/ buď můj salám lásko/ ať ani koně neumírají bezdůvodně..."

Hm... nejsou kapela na první poslech a platí to i o jejich albové dvojce. Ze začátku jsem jí vůbec nebyl schopen přijít na chuť, ale mám takové tušení, že v budoucnu mě bude bavit stále víc. Určitě v tom hraje roli ona žánrová nezařaditelnost, ve které přeskakují od akustických téměř folkových poloh do až experimentálních pasáží. Napadá mě, že vlastně mají hodně blízko třeba k takovým Bratrům Ebenovým, kteří jsou podobně nejednoznační, jako když se například na svém třetím albu nerozpakovali k takovým kouskům, jako je použití industriálních želez do v podstatě poprockové skladby. A podobně jako oni mají u studiové nahrávky silný handicap v podobě absence vizuálního vjemu, který se opravdu nedá dobře popsat. A tak mám tip pro pořadatele - společný koncert Hm... a Bratří Ebenů by mohl být opravdovou lahůdkou.