Tihle chlapíci jsou koloritem českých rockových festivalů, kde na ně (podobně jako na Tři sestry, Alkehol či Törr) paří především podnapilí mužíci s pivním kelímkem v ruce. A přitom ne všechno, co Harlej dělá, je nutně zábavová rock'n'rollová tancovačka, což dokazují na novince "Když chválím, tak sebe". Ne snad, že by se z této čtrnáctileté formace s šesti CD-zářezy na pažbě stala zcela nová kapela, ale úplně blbé či primitivní to není. Aktuální deska je přímočarý bigbít se solidními, nikterak náročnými texty a chytlavými melodiemi. To nemusí být vždycky málo.

Úvodní song "Přirození" by mohl v konzervativní části publika vyvolat pobouření. "Na zeď jsem po setmění / nakreslil přirození / a pod něj napsal pak / jméno tvý," zní refrén a v milovnících éterických lyrismů vyvolává epileptický záchvat. Na druhou stranu by to přece jen mohlo být mnohem drsnější... Podobně sloganové jsou i další texty, v nichž Harlej bojuje s paličatými ženskými, rebelskou minulostí a trochu oportunisticky hledá na vesnici SuperStar. To vše je doplněno přímočarými melodiemi, které většinou pěje kapela sborově, on totiž zrzavý vokalista Vláďa Šafránek za mikrofonem možná odvádí spolehlivý výkon, hovořit o výtečném zpěvu ale nelze. Občas ho doprovodí hardrockové sólo na kytaru a všichni "džískaři" se mohou radovat.

"Když chválím, tak sebe" plyne bez zadrhávání, a to až příliš. Na desce je dvanáct písniček a při středně pozorném poslechu jednotlivé kousky přestanete po prvních patnácti minutách rozlišovat. Výjimku tvoří folkově popová výtka milenkám "Proměna", jinak ale snad nic. Prostě takový ten chytlavý a zároveň jednoduchý rock'n'roll. Svádím vnitřní boj, zda Harleji dát pět, anebo šest bodů. Jo, to kdybych byl fandou pivních dýchánků, nestydaté zábavy, Kabátích pecek a rázného bigbítu, to by se to psalo. Jenže já nejsem...