O návratu Duran Duran, jedné z legend osmdesátých let, v plné síle pěti původních členů se už mluvilo delší dobu. Pamětníci jejich slávy a hlavně výborných pop(rock)ových písniček byli hodně zvědaví, jak bude fungovat společná chemie po 21 letech (!) od posledního společného počinu "Seven And The Ragged Tiger". Ačkoliv novinka "Astronout" není výběrem, u kterého je skoro povinné pohrabat se v historii, za vlastní recenzí nového alba ji najdete pro částečně osvětlení, o jakou událost jde. A také kvůli nutným porovnáním novinky s minulostí se trocha historie hodí. Možná nejen pro ty, kdo znají Duran Duran jen ze dvou, tří klipů z páteční nebo sobotní vzpomínkové party v Lucerně. Při pohledu na ně ve starých klipech bez zvuku by v nich snad mohli vidět chlapeckou kapelu tehdejší doby, ale to by udělali zásadní chybu. Durani uměli složit v dobrém slova smyslu poprockové písničky, z nichž ty nejlepší patří mezi opravdové klenoty žánru. Kapela přispěla výraznou měrou k nástupu klipů, neboť jako jedni z prvních pochopili jejich potenciální sílu a dokázali jich využít k neotřelým nápadům a samozřejmě ke své popularitě.

Zkratka z dole uvedené historie - pro ty později narozené je to asi těžké pochopit, ale Duran Duran patřili mezi ty opravdu velké kapely první půlky osmdesátých let, která i v následujících letech nedělala sama sobě žádnou ostudu. S věkem dozrávali, ale i díky vokálu Simona LeBona byli vždy snadno rozpoznatelní. Ti, co je zaregistrovali až/už v roce '93 s "Ordinary World", mohou ta velká očekávání, s čím přijdou v původní sestavě po tolika letech, pochopit lépe. Takže - jací jsou Durani v novém století?

Bez velké debaty se jim comeback povedl, podobně, i když hudebně jinak, jako v roce '93 se "svatební" deskou. Na první poslech může lehce překvapit zvuk desky - moderní, plný produkčních elektronických cinkrlátek. Obrázek v bookletu všech pěti členů s kytarami tak může přijít jako výsměch. Ale víc a víc poslechů usvědčí uši z prvotního ošálení - Duran Duran nezapomněli na svou silnou stránku, tedy míchání popu s melodickými kytarami. Možná k tomu pomohla překvapivá účast spoluproducenta Dona Gilmora, který má na kontě spolupráci s Pearl Jam nebo gigantický úspěch numetalových Linkin Park, přesto na tomto albu spoluprodukoval i ty nejvíc "disko" skladby. To hudební profil Dallase Austina, který spolupracoval např. s Boyz II Men, Madonnou, Michaelem Jacksonem nebo Brand New Heavies, je v titulní "Astronaut" slyšet víc. A nelze nevzít v úvahu Nila Rodgerse, producenta dospělého diska, ale i rockových velikánů jako David Bowie nebo Jeff Back, který už Durany zná od dob "Areny".

Pořád ale byla největší práce na samotné kapele. I když půlka skladeb vznikla už v roce 2001, zbytek pak loni a letos, časový odstup není znát. Což vůbec neznamená jednotu skladeb, deska je pestrá, nemá dvě skladby opravdu si podobné, i když rukopis kapely není možné popřít. Klávesy vždycky hrály důležitou roli v hudbě Duran Duran, na desce však nečekejte sázku na osmdesátkovou nostalgii. Klávesák Nick Rhodes minimálně při produkci Dandy Warholes, jejichž částečným inspiračním vzorem Durani bezesporu jsou, zachytil posun doby. Přesto se postupně kytary, i když ani ne tak ostré jako u dávné albové spolupráce kompletní kapely, ve skladbách vylíhnou.

Elektronika a aktualizovaná vazba na osmdesátá léta jsou slyšet hlavně v první půlce alba. V tomto duchu zahájí skočný singl "(Reach Up For The) Sunrise", i když v pozadí zároveň jedou typické duranovské kytary, podobně strukturovaná je i následující skladba. Není to špatný úvod, ale pak je na chvíli ještě líp. Lehce se zvolní a "přikytaří" ve "What Happens Tomorrow?", ve které se elektronika omezí na celkem jednoduché a funkční "pípání". O titulní "Astronaut" už byla řeč. Funková "Bedroom Toys" příjemně zvolní nástup rychlých písniček na albu. Ano, takhle zní kapela, která s funkem a dechy víc než koketovala na osmnáct let starém (!) "Notorious" - hodně velká pohodovka, kde Simon zpívá naprosto lehce, doprovodné vokály dojem ještě umocňují. Ostatně Simonův vokál sedí na celé desce, nejvíc vynikne v pomalejších skladbách na konci.

Pak přijde o něco slabší chvilka desky. Diskotanečně orientované (přitom spoluprodukované Donem Gilmorem!) "Nice" a "Taste The Summer" jsou až příliš jednoduché. Jak textově, tak hudebně - utlumený, opět typický zvuk kytar to v první tolik nezachrání, to "tu du du" druhé jmenované není dobré ani jako vtip, i když Simonovi to jde. Naštěstí s "Finest Hour" dojde k "odelektroničtění" zvuku desky a také jejímu zklidnění. I když ne taková pecka jako třeba "Come Undone", má také hybnější refrén, a v pozadí jsou konečně slyšet víc kytary, jak za starých časů, ukazuje sílu Duranů. Přitom i tady jsou elektronické ornamenty. Zajímavostí je úvodní prohrábnutí strun kytary, které hodně, ale hodně připomíná "Tanečnici" od Tata Bojs! Zbývající čtyři skladby se nesou v poklidnějším duchu, který kapele tak sluší. "One Of These Days" je trochu hybnější ve slokách, kde zaujme skoro punkově znějící kytarou, refrén ale dojem zjemní. Příjemný závěr alba, i když lehké zkrácení posledních dvou skladeb by nevadilo, přestože u té poslední se může pěkně usínat...

Ačkoliv se mi deska začala postupně víc a víc líbit, zůstávají některé, byť lehké, výtky. Texty opravdu nepatří mezi nějaké perly nejen v případě "Nice", i když od Duran Duran nelze čekat nějaká velká filozofická zamyšlení. Místy by mohlo být méně už delší dobu nemódních produkčních klišé a diskovlivů, např. ten příšerný zprocesorovaný vokál a la Cher v "Nice". Horší je, že přes nespornou chytlavost refrénů, se při srovnání se staršími deskami nedá neslyšet, že místy se nedostávalo tolik invence jako dřív. Pro Durany byly typické "dvourefrénové" skladby, tedy před opravdovým refrénem melodicky odlišný nástup. Na novince se párkrát stane, že starý fanoušek čeká ještě něco, a ono nic nepřijde. Výborným příkladem je singl, až příliš prvoplánový, i když lze pochopit snahu chytit se do povědomí.

Pořád je tam melodií a kvalitních písniček až dost, a proto by tahle deska prostě neměla být jen pro nostalgické pamětníky "starých dobrých" Duran Duran. Ti totiž svým návratem dokazují, že lze dělat i moderní kvalitní pop, svůj, jiný než těžko rozlišitelné výsledky producentů hvězdiček typu Britney. Škoda, že jsme neměli k dispozici limitovanou edici, ve které je také DVD s pěti skladbami naživo z Wembley (a dokument z natáčení), aby bylo možné zkusit nejen zvukově, nakolik je aktualizovaný duch osmdesátek stále živý. Ještě uvidíme, co předvedou Tears For Fears, další velcí z osmdesátek, kteří snad chystají návrat, ale už teď je jasné, že s Duran Duran musíme v případě zájmu o dobrý moderní pop počítat i v novém století. Už jen aby je k nám někdo dovezl příští rok na koncert!