The Hives se řadí k současné generaci rockerů, jakými jsou třeba The Strokes, Franz Ferdinand, White Stripes, The Doves, Black Rebel Motorcycle Club, The Thrills, The Wines a mnozí další. Ti rock jako žánr vrací k jeho podstatě, hlasité a přitom melodické, jednoduché i zároveň energické muzice, která se obejde bez komplikovaných postupů i vysokých instrumentálních nároků na interprety. Nezastírají, že jejich muzika je pro ně samé především zábavou, a nesnaží se předstírat, že tu jde o umění. A právě ona nekašírovanost, nepovyšování se nad ostatní a lehkost, se kterou vypalují jednu písničku za druhou, se zdá být tím, co jim přitahuje stále nové a nové davy posluchačů. Navíc se zvukem blíží spíše ke scéně za mořem než k post-britpopovým melodikům, takže jim je nakloněn i americký trh. Na rozdíl od některých svých kolegů, kteří s debutem zazářili a již jejich albové dvojky vyvolávají pochybnosti o dostatku dalších nápadů a schopností, The Hives i svojí novinkou "Tyrannosaurus Hives", která už je v pořadí třetí deskou, podobné pochyby ihned smetávají do sfér "nepatřičná".

Však také nejsou žádnými nováčky. Začátky švédského kvintetu se datují až do doby před více než deseti lety. Debutovali v roce 1997 a za sebou mají i taková vystoupení, jako to na festivalu v Roskilde, kde jim nadšeně aplaudovalo přes šedesát tisíc posluchačů. Vyzrálost a přesvědčivost, kterou na jejich novince nelze přeslechnout, však není zdaleka vším, co tahle nahrávka může nabídnout. Skvělý je především i po letech stále syrový a producenty neuhlazený projev s neobroušenými hranami, zcela prostý případných známek únavy. The Hives do toho řežou, jako by jim bylo osmnáct, zpěvák Howlin' Pelle Almqvist vříská zcela bez zábran i strachu o své hlasivky, ale na druhou stranu nejde o žádný chaotický hluk - pořád jsou to písničky, navíc s výraznými melodiemi. A když jich mými reprobednami prosvištělo všech dvanáct, nejen, že jsem neměl všeho dost, ale sháněl se po ovladači a pak stejně radši zmáčkl tlačítko "play" na přehrávači, protože kdo by se po ovladači zrovna teď koukal? I když - možná, že zrovna na vás budou málo trendoví, málo techničtí, málo elektroničtí, málo vyprodukovaní či prostě málo moderní. Pro ty ostatní to bude třeba výhoda tak, jako pro mě.

Deska dokazuje, že řazení kapely mezi punkáče je přinejmenším krátkozraké. Samozřejmě, že by asi těžko maskovali své kořeny, sahající někam k MC 5, Stooges či New York Dolls, ale není to zdaleka jen ostrý garážový rock'n'roll, co na nás vybafává zpoza rohu. Na to je tu příliš nadhledu, humoru a naopak málo žánrového dogmatu. Písničky jedou v rychlém sledu, jsou krátké, ale přesto do nich kapela dokázala nacpat nejen spoustu koncentrované energie, ale i nemálo nápadů, které sice fungují často hned napoprvé, ale doceníte je až s třetím čtvrtým poslechem. Po svižném úvodu je tu singlovka "Walk Idiot Walk" s poťouchlým riffem, který jakoby si utahoval z hardrocku, stadiónová rozmáchlost i "clashovský" reggae-punk zároveň v "No Pun Intended", ozvěny tradičního glamrocku á la T-Rex v "B Is For Brutus". A hlavně je to divými smyčci podpořená "Diabolic Scheme", narušující statiku tradiční písničkové struktury už v samotném základním kameni. A to nemluvím o skutečně excelentním zvuku, který až vyráží dech.

"Tyrannosaurus Hives" přišel zkrátka v pravý čas na pravé místo. Pouhá půlhodina, ale zato výživnější než mnohá díla kolegů, stopáží ji dvojnásobně přesahující. Mladé začínající skupiny, zdá se, zas budou mít koho napodobovat. A všichni ti sebevědomí mladí chlapci z řad spolků, třeba i dosud slavnějších, mají po téhle desce - myslím - o čem přemýšlet.