Jazz s Philipsem? Fungovat by mohl...

21.09.2004 18:30 - Hynek Just | foto: facebook interpreta

První ročník Philips International Jazz Festivalu přinesl mnohá poučení. Třeba o tom, že dát dohromady bohatého výrobce holicích strojků a jinak těžko finančně dostupné jazzové muzikanty nemusí dopadnout vůbec špatně. Anebo že je lépe nepřeceňovat ty, na které jsme lákáni nejvíce.
Philips Jazz Festival - Dan Bárta
© Jiří Stružinský / musicserver.cz
Reakce na první ročník u nás zatím unikátního jevu - jazz festivalu pořádaného komerční společností, která toho s hudbou nemá zase tolik společného, byly různé. Stejně tak jako publikum v (ani ne z půlky zaplněné) Sazka Areně bylo dost různorodé. Není se čemu divit. Ona i dramaturgie nebyla nijak zvlášť jazzová. Minimálně ne v tom duchu, v jakém jsme zvyklí u celoročního Agharta Jazz Festivalu. Přesto byla atmosféra v pražské sportovní aréně v něčem jedinečná a pro potenciální příští ročníky zafungovala jako dobrá reklama.

Dan Bárta s Illustratospherou byl docela jiný Dan Bárta, než ten, kterého potkáte například na křtu desky v Paláci Akropolis. Třebaže se zvukem, který byl bez nadsázky srovnatelný s tím studiovým, a třebaže instrumentálně bez chybičky, něco zásadního tu scházelo. Někdo by to nazval kontakt s publikem, někdo strachem z toho se víc odvázat, někdo prostě jen nešťastně poskládaným repertoárem založeným na splývajících ploužácích.

Philips Jazz Festival - Spyro Gyra
© Jiří Stružinský / musicserver.cz
Ani kapela údajné legendy, saxofonisty Jaye Beckensteina, Spyro Gyro nepřišla přesně s tím, co anoncovala v programu. O nespoutané energii, strhujícím projevu a žhavé atmosféře jsme si mohli nechat skutečně jen zdát. Brilantní výkony slušně vyhraných jazzmanů ve středních letech ještě nemusejí být vše. Zvláště pak, sklouzávají-li k náladotvorným jazz-popovým klišé z hudby do výtahů a letištních hal, s přesvědčením, že je třeba nám, chudým Středoevropanům trochu vysvětlit, jak taková hudba ze západu vypadá. Na Aghartě Jazz Festivalu by je o poznání náročnější diváci mohli také vypískat.

Také tu byly skupiny, které v programu nebylo těžké přehlédnout, které by se ale zato nemusely stydět vylézt i jako hlavní hvězda večera. Takoví Madfinger po všech stránkách talentované zpěvačky Markéty Foukalové, s vlastním repertoárem, vyzařující energií, čistotou zvuku a přesahem od jazzu k funku srovnatelní například s J.A.R., dokázali v klubovém koutě před malým pódiem roztančit všechny, ať už sem přišli jako jazzoví fajnšmekři, nebo jen na pivko za zábavou.

Philips Jazz Festival - Richard Müller
© Jiří Stružinský / musicserver.cz
Velké pódium patřilo logicky zejména hvězdám a legendám. Jen jedna z nich ale udělala pro příležitost tohoto netradičního festivalu v netradičním prostředí něco výjimečného. Richard Müller zapomněl na 90 procent svého repertoáru, obklopil se zcela novou devítičlennou sestavou a přehrál v docela změněné podobě celé poslední album. Tak, jak "Monogamný vzťah" běží, běželo i 48 minut Müllerova vystoupení, pak došlo jen na jeden přídavek - funk-jazzovou "Po schodoch", a pryč. Jistě, šla by vytýkat lehká improvizovanost, zbytečně rozsáhlý muzikantský ensemble (proč dvě kytary, dvoje klávesy a bonga, když album Müller nahrával se třemi Američany?), ale nemělo podobně nekonvenčně a improvizovaně vypadat každé vystoupení? Nota bene na jazzovém festivalu?

Tak, jak v Praze zahrál Mr. Acker Bilk před čtyřiceti lety, zahrál i teď, alespoň pamětníci to tvrdili. Seriózní dixieland sklouzávající k sinatrovskému popu v jistou chvíli a na jistou dobu neurazí, zvukově osvěží, hůře už postaví na nohy nebo uhrane. Ale proč ne. Pokud měl pořadatel ambici ukázat jazz ve většině svých odrůd, reprezentant středního jazzového proudu padesátých let tu chybět neměl. I když, ono odskočit si v rámci jeho vystoupení vedle na Jiřího Stivína, který má shodné inspirační zdroje, jen si s nimi pohrává po svém, nebylo zcela od věci... Škoda, že si nemohl odskočit i Mr. Acker.

Philips Jazz Festival - Van Morrison
© Jiří Stružinský / musicserver.cz
Od Vana Morrisona čekali všichni asi nejvíc. A v tom byla možná chyba. Tento dobře živený elegán z Irska, s diskografií počítanou na desítky, co dostane za každý koncert sumu, za kterou by si u nás postavil barák, je za vodou do té míry, že mu už na samotné hudbě snad ani tolik nezáleží. To by pak nerozdal noty muzikantům, kteří se na pódiu teprve sehrávají, nehrál by z největší části jazzové standardy (třeba přiznat, že to dělá i na deskách a některé z jeho melodií se jimi už také staly) a promluvil by alespoň pár vstřícných slov k divákům, kteří jeho (respektive kapelovému) při nejlepší vůli průměrnému výkonu aplaudovali silně nekriticky. A vůbec, alespoň "Moondance" zahrát mohl.

Už to, že na různé části publika působily jednotlivé kapely dost odlišně, přitom ale žádnou nepotkal ostentativní nezájem, svědčí o tom, že dramaturgie měla svůj smysl. Zavděčit se nešlo ani ortodoxním jazzmanům, ani popem odkojeným divákům, přestože právě přesně na těchto hranicích Philips International Jazz Festival balancoval. Záměr pořadatelů byl přes všechny remcavé námitky o eklektičnosti a nesourodosti programu dobrý a věřme, že do příštích let jim elán vydrží. Pokud někdo selhal, pak to byly samotné legendy, a to veskrze přímo úměrně své ceně.

Philips International Jazz Festival, Sazka Arena, Praha, 18.9.2004


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY