Trvalo to čtyři roky, než se fanoušci americké punkrockové ikony Green Day dočkali nového alba. "American Idiot" je deska angažovaná, ne moc tvrdá, tradičně melodická a sprostá jen místy. Punku je na ní přiměřeně, aby se líbila i těm, kteří mu neholdují. Green Day dospěli? To už dávno. Jsou ale zase o chlup zkušenější.
Dávno tomu, co
Green Day platili za nejapné punkery, kteří udávali tón mladické rebelii. Od dob majors-debutu "Dookie" ze čtyřiadevadesátého a megahitu "When I Come Around" už uteklo hodně vody a přibylo hodně vrásek. Jak na tvářích hudebníků, tak v obličejích jejich věrných. Jedna věc ale zůstává stejná - Armstrong, Cool a Dirnt mají čich na dobrou písničku a nejsou vůbec špatní skladatelé. Sice jejich kompozice lze jen stěží považovat za vrstevnaté opusy, ale zkrátka to má švih a - řečeno s klišé - tah na branku. Taková je i řada pecek na novince "American Idiot" (
průvodce si můžete přečíst zde), jež vyšla čtyři roky po výtečném albu "Warning".
Green Day jsou v podstatě dávno civilizovaní a umírnění punkeři, kteří zůstávají kdesi v hloubi věrní kořenům, z nichž vzešli.
Album otevírá stejnojmenná věc, jíž se skupina hlásí k zástupům anti-republikánů brojících proti americkému prezidentovi Georgi Bushovi. "American Idiot" je současně asi nejtvrdší skladbou celého CD, protože v ní
Green Day vsadili na tradiční punkové kulisy - zrychlenou rytmiku, pichlavé kytary a angažovaný text vykřikovaný do mikrofonu bez zvláštního apelu na melodii. Zkrátka svěží úvod, na nějž plynule navazují především úderky "St. Jimmy" a "She's A Rebel". Naproti tomu kousky jako "Holiday", "Give Me Novocaine" či "Homecoming" by se klidně mohly blýsknout na kotoučcích libovolné, jen trochu odvážnější kytarové partičky. Vlastní popové tendence, s nimiž vždy bojovali, dovádějí
Green Day k vrcholu v jímavé "Boulevard Of Broken Dreams" - osobní zpovědi, a v post-grungeové odpovědi
Hoobastank a spol. "Whatsername".
Hlavní předností "American Idiot" je květnatost, protože kapela se už dávno neomezuje na tzv. neopunk. Naopak, toho je na desce jako šafránu. Možná dvě tři věci a ty ještě ke všemu patří spíš k tomu horšímu.
Green Day vedle sebe servírují písničky, které široce splňují předpoklad dobrého a zároveň jednoduchého rock'n'rollu. V tom jsou neopakovatelní a hlavně uvěřitelní. Když Billie Joe Armstrong zpívá v "Extraordinary Girl" o lásce s hudebním podkladem jako vytrženým z britské nové kytarové vlny, nikdo nezapochybuje, stejně jako to neudělá při vyřvání heslovitého refrénu "Are We The Waiting". Naproti tomu je oněch třináct kousků, které na "American Idiot" jsou, tak nějak příliš. Jednotlivě sice jde o vesměs vydařené pecky, ale dohromady je toho moc. Snad by stačilo ubrat dva tři příspěvky.
O
Green Day už dávno nikdo nepřemýšlí v úzké kolonce punkrocku, protože jako každá výrazná formace jsou mnohem širší, než co se vejde do jednoho šuplíčku. Dokazují to i na "American Idiot" - desce, která má z pohledu rockového fanouška, jenž netouží po experimentálních náložích, vše podstatné: riffy občas pořádně zadrnčí, prostor na pogo se také najde a těch chytlavých melodií též není málo. Chyby tam pochopitelně jsou, ne všechny momenty drží laťku, jenže tihle někdejší ušmudlanci si nikdy nehráli na perfekcionisty. Důležitý je přece pocit, prožitek hudby. A ten se naštěstí v případě "American Idiot" dostaví vrchovatě.