Inner Circle patří k těm mnoha kapelám, které mají za sebou mnohem delší historii, než se zdá z jejich náhlého mezinárodního úspěchu na začátku 90. let, kdy si milióny lidí krátily čas sledováním seriálu o policajtech, ve kterém jako hlavní skladba byla použita jejich starší skladba "Bad Boys", a i u nás všude z rádií zněl hit "Sweat (A La La La La Long)". Pro výběrovku se však sluší uvést pár základních údajů, navíc z historie vyplyne obsah samotného disku. Ale pro jistotu - tohle je reggae deska, takže mír, láska, pospolitost a hudba, která překonává rozdíly.

Skupina Inner Circle, kterou založili bratři Ian a Robert Lewisovi, začala fungovat od konce 60. let hraním po hotelech. Postupně se jim podařilo vydat pár desek, logicky hlavně s reggae, ale i předělávkami amerických soulových skladeb. Díky příchodu zpěváka Jacoba Millera s rastafariánským přesvědčením v půlce 70. let jejich hudba dostala uvědomělejší náboj a více se obracela ke kořenům reggae. Nejen díky tomu se v té době stali na Jamajce docela známými a spolu s Bobem Marleym a dalšími hráli na "One Love Peace" koncertě v roce 1978. Díky větší popularitě změnili nahrávací firmu a vydali diskem (čím také jiným v té době) ovlivněné album "Everything Is Great", které zaznamenalo dost slušný úspěch v Evropě a měli tak našlápnuto na to stát se hvězdami. Zpěvák Miller však brzo po vydání zemřel při autonehodě a kapela přerušila činnost. Když ji v půlce 80. let obnovila s novým zpěvákem Carltonem Coffiem, na základní kámen v podobě reggae přilepili aranžmá z popu, R&B nebo dancehallu. S ním nahráli několik alb, z nichž víceméně kompilační "Bad Boys" z roku 1992 obsahovalo titulní skladbu (původně z roku 1987) použitou v seriálu a hlavně mega hit "Sweat (A La La La La Long)". Hlavně díky nim získali v následujícím roce Grammy za nejlepší reggae album, což za rok zopakovali s jeho následníkem "Reggae Dancer". Brzo však došlo k další změně na postu zpěváka, nastoupil Kris Bentley a pro skupinu tak od roku 1997 začala třetí éra, ve které koncertovali na ne zrovna nejobvyklejších místech po celém světě.

Tolik nutný pohled do historie, ale co současnost a toto výběrové cédéčko? Jelikož jste o skupině v posledních pár letech neslyšeli, nebudete mimo v úsudku, že si svůj díl slávy vybrali a jsou mimo hitparády, objektivy kamer a novinové články oprávněně. Ale někomu ve studeném Švédsku asi chyběla atmosféra pohody, lásky, sluníčka, navíc tam podobné projekty (třeba Lutricia)slaví dost úspěch, a tak vznikl pokus o facelifting skupiny Inner Circle a tento výběr. Výběrů má na svém kontě už nepočítaně, takže by bylo zbytečné dělat další, ale tento se má lišit novou verzí hitu "Sweat" a také přelepkou inzerovanými pěti novými skladbami (a tím, že se týká novodobější éry bez zpěváka Jacob Millera).

Bez ohledu na muziku je to celé pěkná bublina zavánějící podvodem. Nová verze "Sweat" je hudebně úplně stejná jako originál (možno porovnat na konci desky), akorát v něm nyní lehce rapuje a zpívá Lady Saw, mladá krev, prý první jamajská dáma dancehallu. V klipu (existuje-li) je to určitě díky jejím vnadám zajímavější, ale na desce to postrádá smyslu. Zavání to příliš snahou se vyvést se na zádech mladší kolegyně, i když ona to jistě udělala ráda pro jednu z legend své rodné Jamaiky, že? Obdobným případem je novější verze "Speak My Language" se Speechem, který dříve působil v Arrested Development. Další "novou" skladbou je remix "Back To The Bone", naštěstí docela zajímavý, netuctový. Po pečlivé probírce internetem však lze konstatovat, že opravdu nové skladby jsou na albu pouze dvě.

Pokud odhlédnu od téhle sviňárničky vydavatele, těžko k celému obsahu napsat něco víc, než je uvedeno v historii kapely. Specialisté na houpavý rytmus by jistě byli schopni popsat jemné rozdíly oproti jiným skupinám, pro nás ostatní jsou i v rámci (dost omezeného) stylu až příliš stejní, vše se po půlhodině slije do jednoho houpavého rytmu s typickými černošskými vokály. Například těžko zaregistrujete rozdíl mezi Coffieho a Bentleyho zpěvem. S jointem na jamajské pláži s drinkem v ruce by jednotvárnost možná nevadila, ale doma už je to nuda. Z ní v půlce disku pamětníky může lehce vytrhnout reggae verze "Broken Wings" - hitu Mr. Mister s typickými klávesami, ale to je trochu málo. O další coververzi, tentokrát beatlesovské skladby, lepší nemluvit, už originál je dost hrozný a reggae verze tomu nepomůže. Zajímavostí, že díky seriálu populární skladba už zas tak moc netáhne, je to, že příslušnost k seriálu ani neinzerují na obalu. U novějších skladeb je znát, jak kapela víc a víc popovatí (viz "Da Bomb"), zapomeňte na dready, zopakovat úspěch "Sweat" bylo určitě lákavé. Ale ty starší se dají poslouchat bez obavy o zpruzení. Škoda, že album nebylo pojato jako remixové, bylo by zajímavější.

Inner Circle mají určitě své místo v hudební historii, ale tenhle výběr zavání příliš snahou revitalizovat s malými náklady něco, co už nemá příliš co říci. Už dost kýčovitý obal (ostatně jako u většiny jejich desek) odrazuje, sice se k reggae ty palmy a ženský z hlediska image hodí, ale to zpracování... Podobně odfláknutý je i booklet, kde není uveden rok nebo deska, ze které(ho) pochází daná skladba. Také jejich webové stránky napovídají, že kapela je passé. Neaktualizované, o tomhle albu se nedočtete, diskografie na webu je vůbec velice "výběrová", zdá se, že hlavním kritériem bylo to, zda je deska na skladě, takže si ji hned můžete objednat. A to ještě zjistíte, že jinde uváděné, stejně nazvané desky, obsahují jinak seřazené, nebo dokonce i některé jiné skladby nebo zase některé nemají. Takové detaily, jako z jakého je deska roku, nečekejte, tohle evidentně nemá být informacemi nabitý web. Ale nejvíc mě rozesmála snaha zvýšit význam kapely odkazem na to, že hráli na stejných festivalech jako rockpopové hvězdy. Tenhle výběr prostě není příliš poctivý, ale hlavně že je mír a máme se všichni rádi. Zájemcům o popovější odrůdu reggae lze, když už, doporučit spíš jejich starší výběr "Da Best Of Inner Circle" nebo ještě lépe "Bad Boys".