Duo Slam tvoří dva DJové z Glasgow, Stuart McMillan a Orde Meikle. Tito schopní a zasvěcenými kruhy těžce respektovaní hudebníci, kteří mají krom Slamu na svědomí také projekty Pressure Funk, Counter Plan či Freelance Science, si popularitu získali hraním v domácích klubech The Arches a Pressure (jako doma jsou i v anglickém Fabricu), kde se jejich taneční sety staly takřka legendárními (úspěšně však hrají také mimo Británii). Mnohými jsou považováni za jedny z těch, co skutečně hýbou svým žánrem a pomáhají jej posouvat dál, ostatně sami nikdy neskrývali fakt, že ve studiu stále hledají a experimentují, což měli kritici vždycky rádi. Po deskách "Headstates" (1996) a "Alien Radio" (2001) přichystali na samý konec letošních prázdnin již třetí studiovku "Year Zero". Odmítáte taneční hudbu, protože by vám doma během klidných odpolední byla k ničemu? Zkuste Slam!

Sám McMillan svoji produkci charakterizuje jako electro s vokály, proti čemuž nelze namítnout absolutně nic. Nebudeme-li se věnovat samozřejmému, hutnému spodku beatů a basů, instrumentální složku lze pro lepší představu charakterizovat jako změť nejrůznějších samplů, computerového pípání, hučení, švitoření a dalších uměle vytvořených vzruchů. I když se ohledně žánrového zařazení nabízí termíny jako electro, house či techno, krom vyložených tanečních kolovrátků je na "Year Zero" taktéž nejedna věc, jež by se s trochou té tolerance klidně dala prostrčit tenkými žánrovými stěnami na okraj škatulky popu. Jinými slovy, deska je rozhodně přístupná i tanečním laikům, čemuž dosti pomáhají již zmiňované vokály. O ty se postaralo hned půl tuctu různých hostí, přičemž každý zanechal tak přesvědčivý výkon, jako by snad odjakživa k seskupení Slam patřil. A nemusím snad obšírněji vysvětlovat, že větší počet znějících interpretů desce dodává také na pestrosti, že ne?

Zatímco sympatický otvírák "This World" staví na příjemném zpěvu Tyrone Palmera, v poněkud vystrašené "Kill The Pain" vznáší poselství zastřený hlas Dot Allison (bývalá zpěvačka tria One Dove, vokalistka Massive Atack), trackem "Fast Lane" zní na pozadí masitých basů a úderného beatu polohlasný, avšak nekompromisní přednes Hopea Granta (aka Envoy, producent labelu Soma Records), v podobném stylu pak rapuje také Elbee Bad v průběhu následného electra "Metropolitan Cosmopolitan". Atmosféru zklidní Anne Saunderson v popem zbarveném housíku "Lie To Me"; tento taneční lovesong byl vybrán jako první singl alba, což je každopádně volba dobrá - jedná se o jednu z těch skladeb, jež se zákonitě musí zalíbit i lidem, kteří jsou zvyklí v pátek večer sedět doma na zadku a jediný klub ve svém životě viděli leda skrze okýnko kolem projíždějícího autobusu (nic proti nim!). Ještě lépe by u takových posluchačů pořídili s lahůdkou "Bright Lights Fading", pozvolným, soulem čpícím a hlavně emocemi nabitým trackem ve stylu Kraftwerk, jemuž vévodí neodolatelná Billy Ray Martin. Ptáte se na zbylé čtyři skladby? Přeslechnu-li vcelku nevzrušivý electro-kolovrátek "Blow Your Mind", nemohu opět nic, než chválit: "Known Pleasures" je krásně napínavá, "Human" zase svůdná techno klubovka a "Ghost Electric" si klidně můžete pouštět k odpočinku.

Jestliže je nějaký druh hudby ideálním společníkem při jízdě autem, album "Year Zero" je jako stvořené pro zelené piloty létajících talířů. Neporozumí mu ovšem pouze tvor mimozemský - dostane-li se do spárů jen trochu přístupnému pozemšťanovi, jistě se setká s úspěchem.