Nebyl jsem bohužel na mohutně avizovaném koncertu německých The Seed v Roxy, a tak nemohu posoudit, zda-li jejich muzika naživo funguje více než na studiové nahrávce. Stejně tak nemůžu přísahat na to, že The Seed jsou skutečně "jednou z nejlepších dancehall / roots reggae kapel současnosti", jak pyšně tvrdí promo materiály. Soudě podle poslechu jejich posledního alba "Music Monks" je pravda v obou případech někde uprostřed.

První bod připisuji za odvahu, jaká je bezpochyby potřeba k tomu, aby si jeden dovolil drmolit raggamuffinové hlášky v němčině. The Seed v "Grosshirn" a "Dickes B" dokazují, že to jde a že vysoký podíl hrdelních zvuků v jazyce našich západních sousedů je s jamajskou pidgin english překvapivě komplementární. Lingvistická odvaha vlastně ani tak nepřekvapí, vezmeme-li v úvahu stylovou všežravost, která z "Music Monks" přímo čiší. The Seed se nesnaží znít jamajštěji než skuteční raggamuffin z Kingstonu a bez problémů do klasického dancehallu implementují soulové sbory ("What You Deserve, Is What You Get"), orientální nápěvy ("Pressure") nebo hip-hopový scrathing (úvodní "Music Monks"). Klidně si vybírají z klišé zajetých jamajských stylů od dancehallu přes tradiční reggae ("Respectness", "Water Pumpee", "Love Is The Queen") až po ska ("Papa Noah", "Fire In The Morning"). Ode všeho však berou právě tolik, aby to posluchače nezačalo nudit a nahrávku tříštit. A ono to funguje. "Music Monks" je aranžérsky pestrá deska, které nechybí hráčský um ani dobré melodie ("What You Deserve, Is What You Get", "Release", "Papa Noah", "Shake Baby Shake"). Komplex bílých Evropanů, hrajících ne-evropskou hudbu, do jisté míry vyvažují hosté zvučných jmen z Jamajky - Anthony B ("Waterpumpee") a Tanya Stephens, která září ve skvělé "Double Soul".

Jedenáctihlaví The Seed mohou být na pódiu zábavní a nadupaní energií, nicméně aby se stali onou proklamovanou "nejlepší dancehall kapelou", by možná přeci jenom potřebovali více osobitosti. Zkoušku ze základů jamajské hudbypravy složili bezpochyby na výbornou a zároveň prokázali, že nabyté dovednosti dokáží zajímavě poskládat a okořenit vlivy odjinud. Přesto "Music Monks" zní místy jakoby až příliš "ukázkově" a uhlazeně. Otázkou je, zda-li tomu vlastně může být jinak u Evropanů, kteří místo v jamajském ghetu vyrůstali v německém welfare státu. Tvrdit, že The Seed schází feeling, je chůze po velmi tenkém ledě klišé, hraničícím s blábolem. Recenzent se tohoto dojmu přesto nedokáže zbavit a konečné posouzení proto nechává na laskavém čtenáři a posluchači.