Co si budeme nalhávat, o The Crash jsem měl před poslechem novinky "Melodrama" jen velice povšechné povědomí. Tušil jsem, že pocházejí z Finska, že hrají pop a že jsou minimálně ve své domovině velmi úspěšní. Toť vše. Kolega Parikrupa je v recenzi na předešlou, druhou desku "Wildlife" označil za zdařilou skandinávskou kopii britpopových projektů. V tom případě asi udělali The Crash od roku 2002 pořádný krok jiným směrem, protože "Melodrama" má mnohem blíž k discu osmdesátých let a nezřídka v něm rozpoznávám "vliv Michala Davida". Dvanáctipísňové CD se po celou svou délku nese v tanečních tónech, posluchač je kolíbán vazbou syntezátorových melodií a jakoby keyboardových aranží, které překlenuje vokál Teema Brunily, jenž představuje jakýsi mix Macy Gray, Bretta Andersona ze Suede a fistule Robina Gibba z Bee Gees. Je to zvláštní poslech, nyní v jednadvacátém století, a zároveň moderní zábava v době lásky k retru.

Celé to je jako pohádka. Všude v bookletu najdete spousty rozverných zvířátek, lásky, přátelství a radosti. Taková je deska "Melodrama", jestli jsou tací i hoši z The Crash je otázka. Ačkoli třeba hned druhá pecka "Still Alive" (mimochodem první singl) by v osmdesátých letech byla hitem číslo jedna na světových diskotékách, nelze jí upřít melodický tah na bránu, který musí zabírat i v roce 2004. Potěšující je, že The Crash se nesnaží pouze předkládat triviální melodické hitíky k tajtrdlíkování, ale ve své produkci dávají přednost jak solidním muzikantským výkonům (viz basa v "Best Of The Best"), tak práci s tempem a rytmikou, takže "Melodrama" posluchačům servíruje nepravidelný sled pecek pomalých ("Oh What A Thing"), svižných ("Flash", "It's Contagious") i tak nějak prostředních ("Gigolo").

Stejně jako předchůdce "Wildlife" ani "Melodrama" není bez chyb. Především album zavání normální vykrádačkou muziky, která dominovala sedmdesátým a osmdesátým létům, snaha o nápodobu chytlavých tancovaček, které zaujmou a pobaví, je místy až příliš patrná. Slabinou nepochybně také je skutečnost, že mnoho z kousků The Crash je navzájem snadno zaměnitelných a lišících se pouze v drobných melodických nuancích. Není třeba si nic nalhávat, The Crash mají daleko k originalitě, nebál bych se je dokonce označit za oportunisty, kteří využívají tužeb hudbymilovného publika. Finská čtveřice to nicméně činí s grácií, s odvahou, s vkusem a ne bez talentu. To všechno daná negativa "vypáruje", takže zbude slušné, byť jen nadprůměrné popové album, jež neurazí.