Ať se to někomu líbí nebo ne, Olympic patří k tuzemské hudební scéně asi jako Rolling Stones k té světové. V české rockové historii není k nalezení jiná kapela, která by se dožila čtyřiceti let. A Petr Janda se svými kumpány se zřejmě neleká ani další dekády. O posledním albu "Dám si tě klonovat", vyčerpaných muzikantských zdrojích, bolestínském textování a mašině jménem Olympic mluvil Django až nečekaně otevřeně a upřímně. Zdá se, že na prahu šedesátky má jeden z nejstarších českých rockerů ve svém hudebním směřování poměrně jasno. V sobě samém už méně, jak sebekriticky přiznává.

JAK SE DĚLÁ HIT

Pane Janda, umíte ještě napsat hit?

Nejsem si tak jistý. Mám pocit, že pán Bůh mi v minulosti nasypal dost, tak už to teď tolik nejde. Samozřejmě to zkouším, skládám písničky, o některých si myslím, že jsou dobré, o jiných že průměrné, některé vyhazuji.

Když jste tvořil "Slzy tvý mámy", "Okno mé lásky" nebo "Jasnou zprávu", tušil jste, že zrovna tyhle písně jednou zlidoví? Pozná se to už při komponování?

Nikdy jsem to nepoznal. Třeba "Osmý den" jsem na šlágr netipoval a "Slzy tvý mámy" už vůbec ne. Kolikrát jsem měl naopak pocit, že bude hit z písničky, která potom zapadla.

Třeba?

Já si teď nevzpomenu na příklad. Ale občas se na zkoušce zdá, že to bude jasná tutovka, pak přijde text a úplně to změní. Najednou cítíte, že to je průměr a původní atmosféru už nenahodíte.

Mně připadá, že poslední skutečný hit bylo "Jednou", případně ještě "Giordano Bruno". Z "Karavany" ani z novinky asi nic nezlidoví. Tím nechci říct, že poslední dvě desky jsou špatné. Ale takové hity tam nenajdeme. Čím to?

Možná děláme špatně aranže. Snažíme se každý ukázat na své nástroje, jsme rockeři, neumíme to kormidlovat. Většinou písničku neponecháme v její jednoduchosti. V osmdesátých letech jsem psal aranžmá v podstatě jenom já, nikdo jiný kromě Milana Brouma o to moc nejevil zájem. A hity se z toho kupodivu stávaly. V dnešním Olympicu mají všichni chuť aranžovat, je to zábava, písnička se často dostane někam jinam, z čehož jsme hotoví. Ale když si pak pustím demáč, často zjistím, že se to původní kouzlo vytratilo. Takže tam je třeba zakopaný pes. Ale možná taky skládám úplně blbý písničky.

Instrumentálně i technicky je "Dám si tě klonovat" zvládnuté dokonale, což se u takových profíků předpokládá. Když ale srovnávám třeba s o deset let starší deskou "Dávno", nezdá se vám, že tam chybí "písničky"? Myslím písničky v tom pravém slova smyslu. Něco, co si člověk bude pobrukovat, když umývá nádobí nebo řídí auto.

To je dost možné a může to být zase tím, co už jsem říkal před chvílí. Některé písničky se odchýlily od mé původní představy, třeba "Fanynka Mária". Tvůrčí proces od okamžiku, kdy písničku složím s kytarou, až po její vydání je složitý, každá ze čtyř osobností v kapele do toho přidá něco svého... ale mně se to líbí. Jenže posluchač to nemusí pochopit.

Když už jsme u desky "Dávno", porovnejme třeba "Člověka jeskynního" a "Jó hospodský" (obě humorné) nebo "Květinový dítě" a "Máma vždycky říkala" (obě polo-akustické). Nemůžu si pomoct, ale zatímco ty starší jsou odlehčené, ty nové se o to spíš jen snaží.

Jasně, máte pravdu. Ono to bude tím, že "Dávno" přišlo po rozpadu kapely. Rok a půl jsme se tehdy neviděli a touha zase to rozjet byla neskutečně velká. Mezi námi nebyly žádné lidské problémy, spojovalo nás, že chceme udělat dobrou desku, mně šlo skládání výjimečně lehce a taky jsme měli kliku, že textař Pavel Vrba měl výborné období - "Dávno", "Květinový dítě"... nádherné texty.

TEXTAŘ JANDA

Já narážím na jednu věc. Vy jste začal na stará kolena psát texty. Často je vám vytýkáno, že jak jste výtečný muzikant, tak jste naopak textař podprůměrný. Já se k tomu přikláním, na základě poslechu poslední desky už tuplem. Vy si za svým textováním stojíte? Myslíte, že je to dobrý tah?

Kdyby se mi to nelíbilo, tak bych nepsal. Ale pravda je, že jsem, nevím proč, v textech velmi bolestínský, neumím to odlehčit, brblám a motám se v tom. Vím, co chci říct, ale říkám to slovníkem, který nemá lehkost, jiskřičku. Jsou to strohá sdělení, s básní to moc společného nemá. Na druhou stranu, dobře se mi to zpívá, protože to jde ze mě. A navíc, mně se spousta textů, co jsem dostal na tuhle desku, fakt hrubě nelíbila, takže jsem některé raději vyhodil nebo přepsal. Já bych přivítal, kdyby to někdo psal za mě. Mně to zdržuje, moc mi to nejde. Spíš píšu proto, že nikdo není schopný napsat text, který by se mi líbil nebo ho není schopen napsat včas.

Není to tím, že se pořád orientujete na jednu skupinu textařů?

Tentokrát jsem zkoušel i jiné textaře, ale výsledky byly dost špatné.

Já jsem dneska ráno znovu poslouchal "Máma vždycky říkala". Hudebně je to krásná písnička i to téma je velice osobní, upřímné, niterné. Ale chybí tam nadhled, metafora, nějaká textová přesmyčka. Dovedu si představit, že kdyby ten text dopiloval třeba Zdeněk Rytíř, mohla by být dokonalá. Ten výpovědní záměr by přece zůstal zachován.

Je to tak. Nejsem básník. Jenže Zdeněk Rytíř... on měl udělat věcí daleko víc. Ale kdybych mu to dal dopilovat, tak to možná nemám ještě ani dneska.

Teď točíte klip k písni "Svítá", proč zrovna tento song?

Dostali jsme nabídku od firmy. Já už moc nerozeznám, ke které písni by se klip hodil, tak jsem jim nechal volný výběr. Že vybrali "Svítá", jsem docela rád.

"Svítá" jste textoval také vy. Tam se podle mého názoru text povedl, je tam ale jiný problém. V písničce "Mistr den a lady noc" z dávné desky "Jedeme, Jedeme" se zpívá "v pondělí jsem tady, v úterý jdu dál, ve středu se toulám, tam kam vítr vál, ve čtvrtek a v pátek jedu bůh ví kam...". A teď píseň "Svítá": "V pondělí se trápím, v úterý jdu ven, ve středu se toulám a užívám si den, ve čtvrtek se flákám..." A vzpomenu-li na "Osmý den", je to zase velmi podobné.

No vidíte. Tak toho jsem si vůbec nevšiml. Abych se nepopíral, ten "Osmý den" mě napadl. Ale "Mistr den a lady noc" teda vůbec. To gratuluji, to je velká znalost Olympicu.

Z vašich textů autobiografie doslova sálá. Je to pro vás ventil?

Já nemluvím s bulvárem. Ale občas mám představu lidem sdělit, co se ve mně odehrává, aby si nemysleli, že jsem jen zazobaný cynik, který někde sedí a nepřemýšlí o životě. Já mám samozřejmě spoustu pochybností, často tápu a nemám o sobě až tak vysoké mínění. Já se nepasuji se do role úžasného muzikanta.

Jinak jste vsadil na osvědčené spolupracovníky - Mirek Černý, Aleš Brichta, Pavel Vrba. Překvapí vás ještě něčím?

Bohužel ne. Ale já sám sebe jako skladatel už taky moc nepřekvapuji. Stejná klišé, stejné postupy, nevím, jak z toho utéct, to je klec. Mám za sebou přeci jen pět set písní. Teď připravuji sólové album a musím říct, že je to těžká dřina. Motám se trošku v kruhu.

Jak vůbec probíhá spolupráce? Téma vybíráte vy, nebo textaři přinesou hotovou věc na hudbu?

Většinou téma zadávám. Někdy se to povede, někdy ne. Je to sázka do loterie. Mladým autorům text můžu vrátit, zatímco u starých kořenů se mi to dělá blbě. Občas je ale ten text natolik jiný, než jsem si představoval, že prostě musím.

NAKLONOVANÍ

Když jste natočili "Karavanu", avizovali jste, že jste si udělali desku úplně po svém bez ohledu na tlaky okolí. Točili jste "Dám si tě klonovat" taky tak?

Ano, na stejném principu. Pro sebe.

Jak jste přišli na ten nápad s klony?

Na to přišla naše manažerka a myslím, že jsme se s tím docela pěkně vyblbli. Mně se ten text původně nelíbil, to byl přesně ten případ, kdy jsem měl pocit, že písnička má být o něčem úplně jiném. Pracovně jsem tomu říkal "Afghánistán", měl jsem představu písku a hadů, kteří z něj vylézají. A vyklubal se z toho takhle technický text. Ale jsem rád, že jsem z Rytíře vytáhl aspoň něco, kritika to kupodivu docela pochválila, takže jsem se asi spletl.

"Dám si tě klonovat" je tvrdší deska než "Karavana", je hodně kytarová, klávesy jsou oproti "Karavaně" v pozadí. Když porovnám počet klávesových a kytarových sól, vítězíte nad Valentou asi tak 10:1. Na první poslech mi přijde, že jste si hodně vyhrál sám. Třeba kytarová sóla, to je tentokrát, řekl bych, skutečná lahůdka. Klobouk dolů.

Já jsem se s tím mazlil. V rámci digitálního natáčení se nemusí na nic čekat, nápady se dají zaznamenat hned a několikrát. Pohrál jsem si s každým tónem, seděli jsme v režii jenom se zvukařem a hráli jsme si... prostě fajn. A k vašemu postřehu s upozaděním kláves, to je cílené. Klávesy vždycky tvrdou muziku trošku rozmělní. Takže jsme používali hlavně hammondky, smyčců a podobných změkčovačů je tam pomálu. Ne, že by si tam Jirka Valenta nezahrál, ale používá tvrdší vzorky podobnější kytaře, hlubší tóny. Ty jsou ovšem slyšet až na lepší aparatuře a to bych chtěl zdůraznit. Tahle deska se nedá poslouchat na kazeťáčku.

Řekněte po pravdě - tvoří se repertoár v Olympicu kolektivně nebo to máte pod palcem výhradně?

U nás se dělá všechno kolektivně, já se kluků vždycky ptám a vím, že společně to rozhodneme dobře.

DÉMON ALKOHOL

Napadá mě, zda to zmíněné upozadění kláves nesouvisí s jednou věcí. Je veřejným tajemstvím, že Jiřímu Valentovi hrozil vyhazov z kapely kvůli alkoholu. Jak se to nakonec vyřešilo?

Jirka už, zaplať pán Bůh, dva roky nepije. Takže není to tak. My jsme dobří kamarádi, rozhodně to nebyla žádná pomsta.

Já myslel spíš prevence.

Ale ne. My jsme fakt nepřemýšleli o tom, jestli tam někdo bude mít víc nebo míň ploch. Šlo o to, co se nám hodilo a co ne.

Mě napadá paralela s Mirkem Berkou... u něj to byla zase vášeň hráčská, ale princip byl v podstatě podobný.

Berka byl skvělý klavírista, miloval klavír a uměl na něj jako nikdo tady. Jenže jak dostal tu měkkou syntezátorovou klávesnici, byl bezradný.

A co vůbec Olympic a alkohol? Já měl vždycky pocit, že jste byli v tomto směru poměrně poslušná kapela. Když jsme dělali "Dávno" a znovu startovali Olympic, to byla tak velká radost, že jsme se v tomto směru začali trošku spouštět. Některé cesty domů dopadaly dost šíleně. Já vůbec nevnímal, že tohle může být cesta do pekel. Před hraním jsme nepili, během hraní... no, málem jsem vyrazil jednoho zvukaře, který tajně nosil klukům na pódium střiky. Mně to začalo docházet, až když mi fanoušek řekl, že na Olympic peče, že nemá chuť na vožralý muzikanty. To mě tenkrát strašně vzalo. Kapela se z toho pak dostala, až na Jirku, který v tom začal jet i civilně. Tady už nešlo o vyhození z kapely, ale o jeho zdravotní stav, který byl velmi špatný. Jednou jsme v hale v Třinci odehráli koncert ve třech. To už byl jeden z vrcholů a já měl dvě možnosti - buď ho vyhodit, nebo rozpustit kapelu. A já nechtěl, abychom 40 let odehráli jako kapela, která končí. Jirkovi to, naštěstí, došlo, excesy pominuly a já jsem tomu strašně rád.

OLYMPIC NAŽIVO

Abych pořád jen nerejpal. 40 let Olympicu byla, přiznejme si, hodně vydařená akce. Myslíte, že se něco takového ještě podaří zopakovat?

To už si netroufám odhadnout. Byla to krásná veliká akce, pořád nám tu visí plakát.

K "Dám si tě klonovat" vyjíždíte na poměrně rozsáhlé turné, které výrazně zasáhne i na Slovensko. Ke "Karavaně" jste tak mamutí šňůru nedělali. Chytla vás po vydařených čtyřicetiletých oslavách zase větší chuť koncertovat?

Mě to samotného překvapilo. Ale my jsme v zimě skoro nehráli, tak jsme to teď nakopli. V březnu jsme odehráli dvanáct koncertů, což dlouho nepamatuji.

Zvládáte to?

Jo, v pohodě. My jsme ten program trošku přizpůsobili, jednu věc zpívá Milan Broum, pak si odpočinu při "Stejskání". Problém trochu je, že já pořád všechno zpívám v původních tóninách. Nejhorší jsou "Slzy". To je do F a to už je o držku. Mám pocit, že při tom F už hlasivky vyskočí na mikrofon a začnou se mi smát.

Kolik budete hrát písniček z nové desky?

Myslím, že pět. A těším se na to, protože mám pocit, že koncertní poslech těch nových písniček bude zajímavější než na desce. Digitální nahrávání má jedno úskalí, ono tu nahrávku úplně vysterilizuje. Zvukaři hodně čistí a někdy je to skoro na škodu. Tady platí francouzské přísloví: "Všechno, co je dobrý, trochu smrdí."

Nedávno jste otevírali Sazka arénu, po lístcích, které byly zadarmo, se jen zaprášilo. Jaké to bylo vystoupení? Lišilo se nějak od koncertů, které si lidi platí?

Jistě. Celý přístup byl jiný, pohodovější. O nic nešlo. Hráli jsme hodinku a já to přepískl, protože jsem řekl - škoda, že sedíte. Lidi v mžiku obsadili málem i jeviště, ochranka se celá klepala, tak jsem pak lidi musel dostávat zpátky. Co mě překvapilo, že přišli převážně teenageři. Z toho má člověk vždycky radost.

Na konci března měl derniéru muzikál "Jak se lítá vzhůru". Jak ho s odstupem času hodnotíte? Já si myslím, že se hodně povedl.

Já jsem ho měl hodně rád. Na každé představení jsem se znovu a znovu díval ze zákulisí. Až teď mě bohužel napadlo, že jsem ten můj životopisný úvod mohl udělat jako blues.

Před několika dny jste začali natáčet nový film. O čem bude?

Pokud jste si všiml, že ta informace byla na webu uvedená prvního dubna, tak tam bude asi zakopaný pes. Výborně. Tak jsem se pěkně nachytal na aprílový žertík. Asi je nejvyšší čas skončit. Vraťme se závěrem ještě jednou k čtyřicátým narozeninám Olympicu. Na mě to působily trošku jako důstojná tečka za určitou epochou. Máte pořád dost sil na epochu další?

Já nejsem zas takový optimista. Můj hlas už nic moc, hlasivky v tomhle věku odchází nejenom lidem, kteří žijí ctnostně. Já už si od toho moc neslibuju. Prostě rád hraju a zatím si nedokážu představit, jak lépe bych mohl využít svůj vlastní čas.