© facebook interpreta
"4000 let starý rock and rollový band..." Tak charakterizoval berberskou hudbu americký spisovatel William Burroughs. Ve skupině B'net Marrakech zpívá, křičí a do marockých perkusí buší pět divoženek z podhůří Atlasu.
Berbeři, původní obyvatelé Maroka, jsou světově proslulí syrovou a rytmicky strhující hudbou, která se stala předlohou dnešní trance music. Marocké hudebníky natáčel Béla Bartók, hráli s nimi
Rolling Stones i
Led Zeppelin. Na světová podia ale autentická marocká hudba dorazila až nedávno. Čistě ženská sestava B'net Marrakech patřila k nejlépe střeženým tajemstvím místní hudební kuchyně až do roku 1998, kdy na půlnočním koncertě na festivalu
WOMAD přivedla k vytržení britské publikum.
Skupina zpočátku vystupovala na místních slavnostech a rituálech, marocké publikum ji znalo pod jménem B'net Houariyat, tedy Dcery kraje Houara, což je úrodná rovina mezi Marrakešem a pohořím Atlas. Do ciziny vyjela poprvé roku 1993. Když před sedmi lety rozšířila svůj čistě berberský repertoár o další marocké styly, změnila jméno na B'net Marrakech. V této podobě se představila v Praze. Na podzim 1998 velmi příjemným způsobem šokovala vyprodaný sál Paláce Akropolis, podruhé u nás vystoupila na festivalu
Respect 2000 na pražském Hradě.
Zpěv má u Berberů - podobně jako v hudbě amerických i afrických černochů - strukturu "zvolání a odpovědi", doprovod stojí na perkusích, k nimž dnes patří nejen tradiční tamburíny a bubínky, ale třeba i efektní zvonění automobilových disků. V moderních arabských stylech rai a chaabi skupina rozšiřuje doprovod o melodické nástroje - loutnu oud a housle kemenche. Další novinkou repertoáru je "marocké blues", písně černošských Gnawů, jejichž předkové byli do Maroka zavlečeni jako otroci. V nich se uplatňuje především baskytaru připomínající loutna guimbri a pronikavý zvuk plechových kastanět.
I když většina písní B'net Marrakech vychází z lidových tradic, neznamená to, že by se muzikantky vyhýbaly aktuálním tématům. V písni protestující proti násilným sňatkům například zpívají:
"Nechci toho dědka / Radši uteči do skal než abych si ho vzala / Radši bych se nechala zmučit.
Rytmický základ jejich hudby představuje rafinovaný hlavolam, který by mohl společně řešit muzikolog s psychologem. Skladby akcelerují, mění tempo, pozornost posluchače bičují novými podněty a vedou ho k vyvrcholení. Závěrečná pasáž zvaná mizan je dle dlouholetého spolupracovníka skupiny obdobou rytmické rovnováhy mezi dobře sehraným párem milenců.
Berberská hudba čerpá z toho nejhlubšího dna lidské paměti. Pištci z vesnice Jajouka okouzlili před čtyřiceti lety Briana Jonese z
Rolling Stones a ženy Marrakeše dnes dokážou stejně lehce zhypnotizovat evropské publikum. A třeba v úterý 4. května i vás.